Kompozice mého bytí aneb nejenom mezi hudební tvorbou a divadlem

Kapitola 1. První krůčky    

Povídání o mé kompoziční tvorbě začínám psát v den mých šedesátých a sedmých narozenin. Proto budu o svém dosavadním skladatelském díle hovořit jako o neuzavřeném, protože jsem přesvědčený, že mě na poli kompozice čeká ještě mnoho zajímavého.

Víc než půl století žiji v duchu pohodového jedince, lépe řečeno jedince, který je ve své podstatě životním optimistou, který věří v dobro člověka. Léta vím, že je to naprosto naivní životní postoj, na který jsem ve svém dosavadním bytí mnohokrát takzvaně „dojel“,

ale víra v dobro a lásku mě neopouští a zřejmě ani neopustí. (Ovšem pozor „láskař“ nejsem.) To uvádím zcela záměrně, protože je celá moje tvorba spjata s životním optimismem, jako pověstná červená nit. Podotýkám však s mírným povzdechem, že se najdou v mém uměleckém zápolení i pochybnosti. Můj tvůrčí potencionál je docela značný a cele mě pohlcuje. Začal jsem před půl stoletím především jako hudební skladatel a tuto profesi vnímám jako prvotní. Ten Nejvyšší nad námi mě má asi docela rád, a tak mi vedle skládání hudby také nadělil schopnosti herecké, režisérské, dramatické, spisovatelské, výtvarnické a téměř třicet roků jsem se věnoval činnosti ředitelské, ale k té vám Nejvyšší pomáhat nemusí, to je úděl a nevděčná řehole. Ale každý skladatel, mimo několika vyvolených, se musí něčím živit a být ředitelem divadla je docela slušné živobytí.

Naprosto prvé noty jsem napsal když mi bylo devět. Ve svém rodném Ořechově u Brna jsem navštěvoval Lidovou školu umění, ve které jsem se vzdělával ve hře na housle.

Co mě vedlo k tomu, abych napsal krátkou melodii pro housle, to si už nepamatuji. Když jsem

se s mým dílem pochlubil otci, který byl architekt, ale v hudbě byl kovaný asi jako bernardýn

v trhání hrušek, tak jsem se od něho dozvěděl, že jsem napsal druhý hlas. Nechápal jsem, jak to bylo myšleno a ani jsem po tom nepátral. Pouze jsem v mém devítiletém mozku usoudil,

že je mé počínání na poli skladatelském zřejmě k ničemu. Pamatuji si, že mě to chvíli mrzelo,

protože jsem začal snít o tom, že se ze mě jednou stane Bedřich Smetana, ke kterému jsem

v tomto ranném věku pojal úctu a obdiv. Není se co divit, protože měl můj dědeček rádi s gramofonem a mimo Spejbla a Hurvínka i operu Prodaná nevěsta. Ta mě doslova uhranula a místo Milana Chladila, Suchého a Šlitra, Evy Pilarové a dalších hvězd začátku šedesátých let jsem „sjížděl Prodanku!“ Dědeček byl velmi vnímavý a můj zájem o Bedřicha Smetanu podpořil, a tak se moje diskotéka rozrostla o Hubičku, Dvě vdovy, Tajemství a Moji vlast. Posléze jsem rozšířil své vědomosti i o Antonína Dvořáka a jeho Jakobína, Rusalku a Čerta a Káču. Další pokusy o napsání pár not, které by odhalily můj dřímající talent začínajícího skladatele se nekonaly.

Zato jsem pilně cvičil  na housle ve slastné vidině světově uznávaného houslového virtuóza. 

Kupodivu se o pár roků později, vedle houslí a později i klavíru, nenápadně vynořila dřímající chuť hrát divadlo. Založil jsem si na základce divadelní loutkářský kroužek, který jsem začal bez větších problémů okamžitě režírovat a byl jsem na tuto moji novou činnost hrdý. Vedle toho jsem začal v ořechovském kostele ve čtrnácti varhaničit a to mě přivedlo i k prvním úpravám liturgických písní.

Možná je zajímavá vzpomínka na profesora konzervatoře Luboše Kubaláka, ke kterému jsem jezdil na hodiny houslí před přijímačkami na konzervatoř.

Moc se mi líbilo jak pan profesor vášnivě kouřil.  Kouřila i jeho žena, a tak se byt u Kubaláků vznášel v oparu modrého cigaretového kouře. Abych vypadal jako umělec, tak jsem začal s kouřením i já a byl jsem v něm postupem času stejný mistr jako pan profesor Kubalák. To my vydrželo až do čtyřiceti pěti roků. Od té doby se této slasti zdatně vyhýbám a nikterak mě v mém životě nechybí. Přišli nemoci a jeden z mých lékařů my řekl, abych se zašel podívat do krematoria na Jihlavskou, jak to tam kuřákům sluší. To mě opravdu pomohlo a této životní slasti jsem se zbavil. Ale to jsem odbočil. Ta pravá vzpomínka je na místo, které jsem navštěvoval. Pan profesor bydlel v ohavném činžovním domě, který byl pozůstatkem skladů a dílen bývalého Národního divadla v Brně, které bylo na rohu Veveří. Dnes na tomto místě stojí takzvaný Bílý dům. Ten byl postaven na začátku sedmdesátých let jako krajské sídlo papalášů KSČ. Slušní lidé se té budově vyhýbaly jak jen to šlo. Brňáci jsou vynalézaví, a tak tomuto rudému sídlu začali říkat s patřičnou nadsázkou Bílý dům. Ten je dnes využíván pro bohulibější účely, ale přezdívka zůstala.

Moji vzpomínku na profesora houslí zakončím jeho „věštbou“, které jsme se společně řádně zasmáli. Mohlo my být kolem osmnácti roků, když mi pan profesor předpověděl: „Vlastíku, ty budeš jednou ředitel divadla!“ Na jeho slova jsem si později mnohokrát vzpomenul. Nevím z čeho usuzoval, ale je pravda, že jsem byl dost průbojný mladík, který si za svými cíly sveřepě vykračoval, ale že bych se měl stát ředitelem divadla? Na to jsem tehdy vůbec nepomyslel. V osmnácti má každý postpubertální mladík dost starostí sám se sebou.     

Kapitola 2. Konzervatoř

A pak přišla konzervatoř. Začal jsem studovat housle a záhy jsem pochopil, že ze mě žádný virtuóz nebude, protože mě v té době naprosto zasáhli Beatles a já chtěl hrát a skládat jako oni. K tomu se housle příliš nehodili, a tak jsem začal hrát na baskytaru a saxofon.

(Samozřejmě vedle stálého studování houslí.) Proběhlo i několik pokusů o založení kapely, ale nebyly peníze na pořádnou aparaturu, a tak jsem začal hrát s taneční skupinou, kterou jsme založili s bratrem. Hráli jsme na venkovských tancovačkách a zdatně si přivydělávali na své nespoutané mladické výboje. Po čase si říkám, že to byla skvělá průprava pro můj další profesní vývoj. Především to byla muzikantská praxe, kterou vás na žádné škole nikdo nenaučí a ani naučit nemůže. Jenže. Studoval jsem „vážnou“ hudbu a pánům profesorům to příliš nevonělo. To se i odrazilo na mých známkách ve školních vysvědčeních, která mým rodičům příliš radosti nepřinášela.

Blížil se třetí rok studia na brněnské konzervatoři a bylo nám ředitelstvím oznámeno, že bude pro zájemce po mnoha létech obnovena výuka skladby a dirigování. To jsem samozřejmě zavětřil a neváhal jsem ani chvíli. Ostatně jsem od začátku druhého ročníku

s mým spolužákem a budoucím skladatelem Jaroslavem Pokorným, který během svého života pestře koketoval se svým příjmením, a tak se později podepisoval jako Peter Graham a dnes je známý mezi kolegy jako Jaroslav Šťastný Pokorný. Boží člověk, který studoval na konzervatoři varhany, báječně hrál Dynamit od Olympicu a k tomu skládal. Seznámil mě s dodekafonií, která mě svým principem učarovala. S vervou jsem se zakousnul do studování tajů této kompoziční techniky. První dodekafonickou skladbu „Trio pro housle, violoncello a flétnu“ jsem vytvořil během vánočních svátků a donesl jsem ji hrdě ukázat Jardovi Pokornému. Ten neváhal a zanesl ji panu profesoru Bohuslavu Řehořovi, nesmírně laskavému skladateli, který mě za můj první opus pochválil a bylo sečteno. Vyloženě jsem se do skládání „zažral“ a od třetího ročníku konzervatoře, jak jsem již výše uvedl, začal navštěvovat hodiny kompozice u „Bohouška Řehoře“. Toto familiérní pojmenování váženého pana profesora uvádím záměrně, protože jsme mu s Jardou Pokorným mezi sebou jinak neřekli. Po létech jsem si s panem profesorem začali tykat. Stal se doslova laskavým průvodcem začínajícího skladatele, který neváhal podpořit i mé další aktivity. Když jsem po dvacítce začal i režírovat a hrát divadlo, tak nikdy nechyběl na žádné mé premiéře. Ty navštěvoval i se svojí skvělou manželkou. Řehořovi byli pro můj umělecký start doslova požehnáním.  

Vedle Bohouška Řehoře nám na speciálce odhalovali taje skladatelského řemesla opravdu skvělí profesoři, kteří se rekrutovali z nepohodlných jedinců a odpůrců tehdejšího režimu. Sborovna konzervatoře byla bez nadsázky báječným oportunistickým doupětem,

ve kterém mělo mnoho osobností brněnského hudebního života celkem klid od totalitních zrůd. To se v druhé polovině sedmdesátých let značně otočilo. To už jsem si tuto odpornost  užíval na JAMU. Vrátím se však ke skvělým profesorům, kteří opravdu uměli a v řemesle se skutečně vyznali. Byli to Jan Ducháň, Zdeněk Zouhar, Dalibor Spilka a Jiří Bárta.

Když k nim připočtu naprosto skvělou profesorku obligátního klavíru paní Věru Lejskovou, tak mohu odpovědně konstatovat, že jsem byl vzděláván skutečnými „frajery“.   

V rámci mého vnímání, směrování a dalšího skladatelského vývoje byla důležitá i mladá paní profesorka, která v té době začala vyučovat na brněnské konzervatoři především dějiny hudby. Dnes má titulů jako nahrnutých, ale jsem přesvědčený, že je jí to celkem jedno, protože pro ni bylo vždy prvotní sloužit brněnskému hudebnímu životu a především brněnským skladatelům. Touhle dámou je Prof. PhDr. Jindřiška Bártová vedoucí Centra pro výzkum brněnské kompoziční školy. Ta mě naprosto nenásilnou formou otevřela oči směrem ke Stravinskému, Lutoslawskému, Pendereckému, Pařížské šestce, Bergovi a dalším.   

Výše jmenovaní mě vedle mého skladatelského guru, kterým byl největší brněnský skladatel druhé poloviny dvacátého století, Miloslav Ištvan, nenásilně formovali k hledání vlastního skladatelského vyjadřování. Je mi doslova líto, že není Ištvanova hudba doceněna tak, jak by si zasloužila. Mnohokrát jsem si kladl otázku, jak je to možné? Napadlo mě, že lidé do svých hlav ukládají své oblíbence díky dobře zapamatovatelným a libozvučným příjmením. Není pro ně až tak důležité, co dotyčný jedinec vykonal, či napsal, ale jak se jmenuje nebo jmenoval. Držitelé libozvučných a dobře zapamatovatelných příjmení se snadněji stávají oblíbenci a jsou více žádaní. Dramaturgové často kráčí vstříc všeobecnému vkusu, a tak neoblíbené příjmení, ve smyslu výše uvedeného, nebývá středem zájmu. Přiznejme si, že Ištvan, při nejlepší vůli nepatří zrovna mezi libozvučná, bezproblémově zapamatovatelná příjmení a těžce se s ním proráží. Je to má teorie, kterou nikomu nevnucuji.

Nezapomeňme také na to, v jaké době Miloslav Ištvan tvořil. Jak známo, pokud se skladateli podařilo prorazit ve Vídni, byl mu nakloněn i celý svět. Už jenom proto, že jsme bývali součástí významné monarchie. Jak se mohl Ištvan „probojovat“ do Vídně, když nás chránila železná opona? Naše cesta končila u ostnatých drátů u Mikulova a už jsme nepatřili do společenství světové monarchie, ale do společenství rudých zrůd. Škoda.

Od pátého ročníku na konzervatoři jsem začal navštěvovat soukromé hodiny u Miloslava Ištvana. Dojížděl jsem do Ištvánovic bytu na Fenjanské ulici v brněnských Žabovřeskách.

Dnes se tato ulice jmenuje Jindřichova. Není nezajímavé, že Fenjan  je starší název Pchjongjangu v Korejské lidové republice. Inu podobnými názvy se pyšnilo v minulém století

nepřeberné množství ulic. Nejčastější pojmenování našich ulic patřila komunistickým vrahům. Omlouvám se za odbočení, ale mám vedle svého optimismu značně zakořeněnou nenávist vůči všemu totalitnímu. Ostatně diskuze o politických zrůdnostech minulého režimu patřilo k častým diskuzím v Ištvánovic domácnosti. Ó, jak jsme ty komunistické zmetky nesnášeli. Ó, jak nám byli k smíchu i opovržení.  Pro tvorbu Miloslava Ištvana byl velmi přínosný a osvobozující jeho každotýdenní únik do druhého domova, kterým byla chalupa u Sněžného na Vysočině. Tam pravidelně odjížděl s paní Věrou ve středu v podvečer, pokud neměl nějaký koncert, či důležitá jednání. Obklopen boží přírodou v tichu a klidu Vysočiny, kde bylo téměř vyloučeno potkat lidské zmetky, tvořil svá skvělá kompoziční díla.

Soukromé hodiny u Miloslava Ištvana mi sjednal samozřejmě můj laskavý pan profesor

Bohuslav Řehoř, který byl ostatně Ištvanovým žákem. Bylo to v říjnu roku 1974, kdy jsem zavítal na první hodinu na Fenjanskou. Přinesl jsem na ukázku první větu mojí symfonie. Mistr zasedl s partiturou ke klavíru a začal číst noty.  Místy si „zacpával“ uši, to si ve svém nitru přehrával mou skladbu. Sem tam si nějakou část partitury zahrál na klavíru a asi po dvaceti minutách mi řekl: „Dobrý! Mám pocit, že tě nemám co naučit!“ Spadla mi brada. Zároveň jsem byl nesmírně polichocený. Když vám skladatel takového formátu zhodnotí váš počin tak lichotivým způsobem, tak se ani jinak cítit nemůžete. Obzvlášť, když je vám zrovna dvacet. Pak jsem k Ištvanům chodil na pravidelné konzultace jedenkrát za měsíc až do přijímacích zkoušek do Ištvanovi skladatelské rodiny na JAMU. Ištvan v té době zrovna komponoval báječný kvartet s názvem Zatemněná krajina a seznamoval mě s jeho psaním od počátku až do finální podoby. Dokonce se ptal i na mé názory. Později si vzpomínám, že po prvé nahrávce, kterou mi pouštěl, se mnou konzultoval některé škrty.

V té době jsem napsal Burré pro sólové housle, Invenci pro smyčcové kvarteto, Capriccio pro čtyři lesní rohy, Komorní hudbu pro troje housle a bicí nástroje. Tuto skladbu jsem psal pro pět Pešků. Spolu se mnou studovali na konzervatoři i další tři nositelé příjmení Peška. Můj bratr Luděk, který studoval operní zpěv a k tomu hrál na bicí nástroje a další dva Peškové ze Střelic u Brna, kteří studovali také housle. Pátým Peškou byl školník, který se přišel s námi při provedení skladby na koncertu skladatelské tvorby posluchačů konzervatoře uklonit, protože nám před skladbou nachystal pulty. Byl to můj první „velký“ koncert, na kterém zaznělo několik mých skladeb. Sál konzervatoře byl posluchači téměř zaplněn, což bylo nebývalé. Největšího úspěchu se dočkal můj Koncert pro housle a klavír. Ten jsem si napsal pro sebe. Chtěl jsem s ním absolvovat hru na housle. Jenže. Dodnes nevím proč, ale bylo mi to zakázáno. Údajně, abych si moc „nefoukal“. Inu byla polovina sedmdesátek a na konzervatoři začalo přituhovat. Koncert tehdy doslova vystřihla moje spolužačka z houslové třídy Irena Svačinová. Domnívám se, že šlo o značně náročné dílo, které jsem vyšperkoval prvky houslové virtuozity. Obzvlášť běhy v malých septimách byly pěkný oříšek. Vše nasvědčovalo tomu, že mám před sebou minimálně zajímavou kariéru hudebního skladatele.    

Kapitola 3.  JAMU 

JAMU bylo pro mě, mimo přednášek marxistických hňupovin a povinného vojenského výcviku, doslova rájem poznání a studentské pohody. Studoval jsem na skvělé úrovni, takže jsem býval ohodnocený prospěchovými stipendijními příspěvky a navíc jsem se od konce šestého ročníku konzervatoře stal externím hráčem houslí ve Zpěvohře Státního divadla v Brně. To znamenalo hraní operet a muzikálů v Redutě a Janáčkově divadle. Byl to téměř neuvěřitelný rozpor v mém hudebním vývoji. Moje skladatelská činnost se ubírala kroky avantgardisty druhé poloviny dvacátého století a vydělávat jsem si chodil do divadla, které produkovalo lehkou múzu. Ale přesto, že jsem se věnoval nejvíce kompozicím na poli seriální tvorby, musel jsem uznat, že mnozí skladatelé lehkonohých šlágrů byli skutečnými mistry svého oboru. To mě později dovedlo až k naivní myšlence, že na konci studia JAMU napíši muzikál, který mě bude živit a já se budu moct věnovat tvorbě hudby podle svého gusta. Inu, když máte život před sebou, tak netušíte, že jsou vaše sny možná i nesplnitelné. Prostě to byla moje naivní představa, která se samozřejmě nenaplnila a můj profesní život zaznamenal neuvěřitelnou výhybku.  O tom však později.       

Podobně jako na konzervatoři, byli páni profesoři, docenti a asistenti významnými osobnostmi, které o své studenty pečovali s dojemnou péčí. Vedle Miloslava Ištvana byli v sedmdesátých létech kantory na katedře skladby Alois Simandl Piňos, Ctirad Kohoutek a František Emmert. Vedoucím katedry byl Ctirad Kohoutek, kterému studentstvo mezi sebou říkalo familiérně „Kiki“. Byl to na první pohled velmi civilizovaný, až přehnaně upjatý člověk,  ale když začal přednášet o soudobých skladatelských technikách a dostal se k vypravování o proslulém hudebním festivalu Varšavská jeseň, tak byl schopen předvádět u klavíru neuvěřitelně komické výstupy. V podstatě nám předehrával hudební happeningy, které ve Varšavě viděl. Později jsem ho potkával v Praze, když se stal ředitelem České filharmonie. Dokonce si mě v Praze na Staroměstském náměstí, kde jsem se úplně náhodně potkali, posteskl, že měl raději zůstat na katedře v Brně. Na jaře roku 1990 mě navštívil v kanceláři Českého rozhlasu, kde jsem v té době byl zaměstnán jako dramaturg orchestru BROLN a nabídl mi členství v právě obnoveném Klubu moravských skladatelů. (Dnes jsem v tomto klubu místopředsedou.)

Božím člověkem byl nepředstavitelně pracovitý František Emmert, u kterého jsem se vzdělával v instrumentaci. Nemohu si vzpomenout na kuriosní situaci, kterou František zažil v brněnské tramvaji, když vezl domů pomeranče. Byla proslulá sedmdesátá léta a dnes je asi těžké někomu vysvětlovat, že jsme stávali ve frontách na vše. Cizokrajné ovoce jako banány a pomeranče? To byla naprostá vzácnost. Pomeranče se dokonce přidělovali na počet dětí. František Emmert měl dětí pět, a protože byl příděl dva pomeranče na jedno dítě, tak si jich v síťovce vezl domů deset. To vzbudilo u mnoha závistivých brněnských občanů podezření a do milého Františka se pustili, jako do zloděje! Byl rád, že vyvázl jen s pár fackami a tramvaj spěšně opustil o pět zastávek dříve. Domů došel raději pěšky, ale pomeranče uchránil.

Neuvěřitelný pedagog „blázen“ v dobrém slova smyslu, byl geniální klavírista improvizátor a teoretik Arne Linka, který začal v aule JAMU přednášet pro veřejnost terapii hudbou. To byla v tehdejší době naprostá novinka a aula byla vždy nabytá do posledního místa. Jedné z přednášek jsem se účastnil a musím při nejlepší vůli a úctě k Arne Linkovi přiznat, že mě jeho přednáška nezaujala a připadala mi jako malý podvod a show pro řadu dam vyššího věku, které Linku doslova hltali svými pohledy. Ty zaujal skvělým způsobem a o to zřejmě šlo nejvíc. Hlavně byl v oblasti terapie hudbou průkopníkem. Už si nevzpomínám jaký předmět nám Arne Linka přednášel, či to byla nějaká cvičení, ale dával nám za úkol psát v různých hudebních stylech a přiznávám, že mě to bavilo a v budoucí praxi měla pro mě tato cvičení nezanedbatelný význam.

Možná si náhodný čtenář těchto řádků říká o čem to píšu, když bych měl referovat o tom, jakým způsobem jsem tehdy psal mé skladby, ale můj svět hudby se odráží především od prožitků, které jsou pro formování umělecké osobnosti nesmírně důležité. Hudba je byla a vždy bude život. I ty pomeranče ve vás zanechají stopu aniž byste tušili, na co vám v budoucnu budou dobré. Formování budoucí umělecké osobnosti patřilo k doméně výuky Miloslava Ištvana, který naprosto nenásilnou formou cílených hovorů o všem možném pomáhal svým studentům v jejich hledání sama sebe. Podporoval zájmy svých žáků a jejich omyly přehlížel s humorným nadhledem. Mimo prvního ročníku svým žákům nenutil, co by měli psát. Bylo to na jejich svobodné vůli. Ve zmíněném  prvním ročníku vyžadoval od svých žáků psaní skladeb pro bicí nástroje, protože považoval rytmy a vůbec problém rytmizace skladeb za téměř nejdůležitější stránku kompozice. Později se v mé hlavě spojilo Ištvanovo kantorské lišáctví: „Vlastíku, já tě už nemám co naučit!“

Následoval první ročník JAMU a nenápadné pobídnutí. „Co kdybychom se podívali na rytmy. To by mohlo tvou tvorbu posunout!“ A tak mě pomaličku posunoval až k absolutoriu.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                        Mojí První skladbou na JAMU byla skladba s názvem TELEKOFONIE pro dva hráče bicích nástrojů. Učil jsem se psát na základu číselných řad. Dodnes si vzpomínám, že jsem formu skladby odvedl od tvaru komínů na budově lékařské fakulty, která již léta sídlí naproti budovy JAMU na Komenského náměstím, a od telefonního čísla dívky, kterou jsem tehdy zbožňoval. Když se skladba dostala do fáze téměř matematické přesnosti, začal jsem na Ištvanův popud strohou kompozici zlidšťovat. Tedy, jak mistr rád připomínal: „Vždy je prvotní, aby ti z toho vylezla muzika!“ To tehdy pro mne znamenalo oprostit se od konstruktivních strojeností a nebát se prožitku. Prostě jsem do skladby nakonec zasáhl podle intuice a citu. Skladba byla zajímavá, ale interpretačně tak náročná, že jí musel řídit dirigent. Bylo trošku komické při prvním (bohužel i posledním) provedení Telekofonie hledět na jeviště se dvěma bubeníky, které řídí dirigent (Jan Zbavitel), ale výsledek byl patřičně dobrý. I páni profesoři mě neváhali chválit a dokonce jsem za tu skladbu dostal cenu JAMU. Jestli to byla cena udělovaná v rámci nějakého komunistického svátku, to si už nepamatuji, ale zato si pamatuji, že byla součástí té ceny tisícovka a to byly tehdy slušné peníze. 

Rád vzpomínám na pna profesora Aloise Simandla Piňose. Ten mě naprosto fascinoval svou schopností psát oběma rukama současně. A jak jinak, zapisoval dvě různé myšlenky.  

Byl to mezi profesory největší „avantgarda“, který byl ochoten poslouchat i psát hudbu třeba pro klíčovou dírku a nacházet v ní zákonitosti a neuvěřitelné smysly. Vzpomínám si, že jsem si na jednu z přednášek přinesl naprostou ptákovinu. Vymyslel jsem „čtenou hudbu“. Celý můj praštěný nápad spočíval v tom, že skladatelem napsané noty bude interpret posluchačům předčítat. Posluchači pak budou mít jedinečnou možnost si čtené noty dle vlastní fantazie představovat v libovolné oktávě, instrumentaci i rytmizaci, čímž bude docíleno tvůrčí svobody skladatele i posluchače. Měl jsem tento nonsens rozveden do rádoby sofistikovaných nuancí. Očekával jsem, že budu poslán do patřičných mezí, ale pan profesor Piňos vzal moji „čtenou hudbu“ naprosto vážně a dokázal o vzneseném návrhu diskutovat až do konce vyučovací doby. Nevím, zda mě tím chtěl naznačit, že si na něho nepřijdu, ale jedno se mu podařilo. Už nikdy jsem takovou blbost nepřinesl a ani o ní neuvažoval. Později se stal mým oponentem absolventské práce a po čase jsme si začali i tykat.  

Dovolím si ještě vzpomínku na prvé setkání s tímto skladatelem, ale to se vrátím na úplný začátek mých studií na konzervatoři. Když jsem začal studovat v prvním ročníku, tak konzervatoř slavila 50.výročí svého založení. K těmto oslavám bylo uspořádáno několik slavnostních koncertů. Ten první byl v sále konzervatoře. Společně s mými spolužáky z houslové třídy jsem zasedl v poslední lavici sálu. Po slavnostních projevech zaznělo několik skladeb. Mezi nimi byla zařazena premiéra skladby Aloise Piňose. Název si bohužel nepamatuji, ale byla napsána pro komorní smyčcový orchestr. Ani já a ani jeden z mých spolužáků, budoucích houslistů, jsme dosud nikdy neslyšeli avantgardní soudobou hudbu. Když se k nám začali z jeviště linout nesmlouvavé disonance a každý z hráčů vypadal, jako by neuměl zahrát ani jednu notu, zacpali jsme si všichni dlaněmi ústa a dusili se smíchy. Obzvlášť, když houslisté začali ťukat prsty do desek svých nástrojů a koncertní mistr vrzal skřípavé zvuky. To už jsme smíchy slzely. Naštěstí jsme seděli až v poslední řadě a ohlížejících se pohoršených posluchačů nad naším nestoudným chováním při důstojném koncertu nebylo mnoho. Ten koncert na nás zapůsobil natolik, že jsme si jméno skladatele zapamatovali všichni a pokud někdo při hraní, či cvičení etud zahrál falešně, tak se ozvalo: „Už zase hraješ Piňose?“

Později jsem si uvědomil, kam až dospěla komunistická výchova, která na základních školách seznámení s modernou naprosto vypustila. Dodnes si vzpomínám, jak kantoři na LŠU ohrnovali nos nad skladbami Bohuslava Martinů. Mám bohužel neblahý pocit, že se od mého dětství v tomto směru příliš nezměnilo. 

Při vzpomínce na Aloise Piňose rád uvedu i jeho nadšení pro naši koncertní aktivitu,

kterou jsme vyvinuli společně s Jardou Pokorným a Petrem Kofroněm, když jsme se rozhodli, že uspořádáme koncert ze skladeb Johna Cage. Na JAMU bylo v té době naprosto nemožné uvádět dílo tohoto imperialistického skladatele, a tak se nám s pomocí Aloise Piňose podařilo zajistit malý komorní sál na Radnické ulici, kde dnes sídlí KIC města Brna. Na náš koncert zavítalo něco kolem dvaceti posluchačů a my si užívali. Vzpomínám si, že jsme určitě

provedli nejproslulejší skladbu Johna Cage 4´34´´ ticha pro klavír a omlouvám se, že si nepamatuji přesný název skladby pro rádia a magnetofony, která byla vyvrcholením celého koncertu. V době tvrdé totality to byl docela počin, o kterém bohužel nevěděl téměř nikdo, ale trio Kofroň, Pokorný, Peška pod záštitou Aloise Piňose mělo malé „undergroundové“ potěšení v době vzrůstající zrůdnosti normalizace.

Pokud se mám chválit, ostatně proč ne, když na pochvalu dnes marně čeká téměř každý a pokud se sám nepohladí, tak skončí v těžkých depresích. Proto s potěchou zavzpomínám na můj druhý studijní rok.

To jsem se velmi intenzivně zabýval preparací klavíru. Ta práce byla výsostně zábavná a přinášela mi velké potěšení, protože se klavír díky nejrůznějším šroubkům, špejlím a nastřihaným gumám proměnil v úžasný systém skvěle znějících bicích nástrojů. Když jsem ten systém vymýšlel a zkoušel v učebně na JAMU, tak se stal terčem nebývalého zájmu všech vyučujících i spolužáků. Zajímavý zvuk klavíru byl dobře slyšet přes dveře do chodby a spolužákům i kantorům to nedalo, aby nenakoukli. Dodnes vidím štěstím zářící oči Arne Linky, který honil své neposedné prsty po klaviatuře a jásal nad barevnou škálou mého vynálezu. No, mého. Je jasné, že je vlastníkem nápadu John Cage, ale o tom jsem jenom četl, že existuje i tato možnost, ale jakým konkrétním způsobem Cage klavír preparoval nebyla naděje se dopátrat. Prostě jsem začal hledat, až jsem sestrojil „Peškův systém preparace“. Preparovaný klavír byl i můj první krok k uvědomění si, že lze soudobou hudbu tvořit i líbivě pro docela širokou posluchačskou obec. Preparovaný klavír zněl neuvěřitelně impresionisticky a expresívně zároveň, protože vytvořil sadu zvláštně znějících bicích nástrojů. 

V této souvislosti vzpomenu i dne, kdy bylo na trojku, tedy učebnu číslo tři, na které jsem  zrovna pracoval na preparačním systému, dopraveno čtvrttónové piáno Aloise Háby. Neuvěřitelná „mašina“ s neuvěřitelným zvukem. A kdo jiný za toto piáno sedl první než nadšenec Arne Linka. Já se k němu přidal se svým preparovaným klavírem a chvíli jsme spolu improvizovali. Pro nás dva to byl úchvatný zážitek. Pevně věřím, že tato rarita, myslím tím čtvrttónové pianino, stále stojí na svém místě u okna na trojce. Také chvi věřit tomu, že jsou i dnes políbení „studenti blázni“, kteří si na tuto raritu s chutí zahrají. 

Pro preparovaný klavír jsem napsal dvě skladby. „Miniaturzvěřinec“ pro flétnu a preparovaný klavír a „Adam a Eva“ na text Josefa Čapka pro tenor a preparovaný klavír. Interprety premiéry byli flétnistka Marta Pilátová a tenorista Luděk Peška (můj bratr).

Na preparovaný klavír hrál s velkým potěšením Petr Kofroň. Bohužel měli obě skladby pouze premiéru, protože si téměř žádný provozovatel koncertů nenechá „montovat“ do svého klavíru

systém, o kterém má pochyby, že mu jeho drahý nástroj nerozladí. Zdali je zachovaný záznam z tohoto koncertu opravdu nevím. Kdyby náhodou byl, s velkým potěšením bych si ho téměř po padesáti rocích poslechl. Obě skladby byli zařazeny do první části koncertu Studia soudobé hudby v aule JAMU a skladby byly vřele aplaudovány. O přestávce koncertu se u klavíru vytvořila téměř fronta zájemců o nahlédnutí do klavírního struníku, ze kterého jsem začal odstraňovat předměty preparace, aby byl klavír připraven pro druhou část koncertu. Celý systém preparace je zapsán v partituře obou skladeb, kdyby úplně náhodou někdy někdo …

Ve své hledačské práci jsem pokračoval i v dalším ročníku. Na tehdejší dobu bylo nahrávací studiu na JAMU celkem slušně zařízeno a dalo se i ledacos zkusit.

Studio bylo propojeno s aulou, především kvůli nahrávání koncertů a mě napadlo, že by se toho dalo využít následujícím způsobem. Hráč na housle bude hrát na mikrofon. Přenášený zvuk do studia se bude okamžitě zaznamenávat a pouštět zpět do studia. Houslista si tak bude vytvářet vlastní doprovod, nad kterým pak bude vrstvit další hudbu. Dnes je to zcela jednoduché protože je na trhu k dostání krabička, která vám mnou popsaný princip dokáže vytvořit naprosto bez problému. Při dobré vůli si můžete zvuk základního nástroje převést do nejrůznějších zvukových a instrumentačních fíglů.   Inu o dnes běžně používaných sekvencerech jsme tehdy neměli ani ponětí. A tak vznikla moje skladba Echování pro housle, kterou mi realizovala houslistka Radana Váňová. Vzpomínám si, že na můj „vynález“ hleděli posluchači Studia soudobé hudby s otevřenými ústy. Na koncertě tehdy byl i rektor, protože hrál jednu ze skladeb některý z jeho žáků. Prohlásil, že je to zajímavý pokus a pochválil „soudruhy inženýry“ v nahrávacím studiu. Mistr mi řekl: „Zajímavost, to jo, ale hlavně je to muzika“ a to bylo to nejdůležitější.    

Kapitola 4.   Hovada

Ve vzpomínce na rok 1976 a dění na JAMU mi nedá, abych nevzpomněl na zážitek, který s komponováním hudby poněkud nesouvisí. Normalizace bujela jako zhoubný rakovinový nádor a JAMU čím dál víc ovládali političtí skřetové. Jednoho krásného dne byli všichni studenti svoláni na mimořádné sezení do auly. Na pódiu byl nachystán podlouhlý stůl, který naznačoval, že půjde o nějakou schůzi a busta Janáčka byla vyměněna za bustu Lenina. Na pódiu zasedl soudruh rektor, soudruzi prorektoři, komunističtí předáci a vyučující ruštiny.  Byla nám představena vzácná návštěva ze Sovětského svazu až z dalekého Novosibirska, soudružka Korolovová. (Jméno této soudružsky si již nepamatuji přesně, ale to není důležité.) Bylo hovořeno o družbě JAMU s Novosibirskem, a že nám soudružka povykládá o své vlasti a práci soudruhů v Sovětském svazu, a že se po její přednášce může rozpoutat živá diskuze. Soudružka Korolovová byla na svou přednášku opravdu připravena perfektně, a tak žvanila a žvanila o krásném Novosibirsku a úspěších komunistické strany SSSR. Jenom se nějak vyhýbala hudbě a divadlu.  Očekávali jsme, že to bude přednáška zaměřená odborným směrem. Zhruba po deseti minutách blábolení mě přestala soudružka Korolovová bavit a začal jsem těkat pohledem po ostatních. Tu můj pohled zabrzdil na bustě Lenina a povídám šeptem Pavlovi Harvánkovi (pozdější režisér a divadelní ředitel), který seděl vedle mě: „To snad není pravda, voni vyměnili bustu Janáčka za Lenina.“  A začala naše hra. Představovali jsme si Lenina s nejrůznějšími pokrývkami hlavy a celkem dobře jsme se těmi představami bavili. Ostatní kolem nás jen znuděně koukali na přízrak soudružky Korolovové a někteří začali hrát oblíbenou hru „lodě“, protože to bylo fakt k nepřežití.

Inu o mobilech se ještě nikomu ani nezdálo, jinak by si je určitě všichni vytáhli a věnovali se surfování. Tehdy totiž nebylo téměř možné sehnat ani pevnou telefonickou linku. Čekací doba na přidělení telefonu byla až deset roků. Inu žili jsme ve „šťastné socialistické zemi, ve které bylo radost dýchat rudý vzduch“. Když soudružka skončila své naučené plky, tak se měla rozběhnout živá debata. Všichni seděli jako zařezáni, a tak jeden ze soudruhů přísedících vysvětlil s úsměvem na líci soudružce Korolovové, že jsou soudruzi studenti z přednášky tak uneseni, že nemají slov. Abych řekl pravdu, mě opravdu zajímalo, čím se soudružka Korolovová v Sovětském svazu živý, protože mi bylo divné, proč aspoň trošku nepohovoří o hudbě. A tak jsem se zeptal, zda je soudružka herečka. To samozřejmě pobavilo celou aulu i samotnou soudružku. Když nám pak prozradila, že je učitelkou v mateřské školce, kde dětem někdy i zazpívá ruskou dumku, tak nikdo nevěřil svým uším. Přednášku na vysoké umělecké škole vedla soudružka z mateřské školky v Novosibirsku.

To nám v té chvíli museli závidět všechny umělecké školy imperialistického světa.

Bohužel měla tato událost pro mě neblahé následky. Druhý den mě na chodbě školy zastavil komunistický prorektor Sobota, který byl na JAMU vedoucím politického vzdělávání. Byl to doslova skřet, který neměřil víc jak sto padesát pět centimetrů. Změřil si mě přísným soudružským pohledem a začal kázat: „Soudruhu, já jsem vás včera při přednášce soudružky

Korolovové dobře pozoroval. Upozorňuji vás, že považuji vaše chování za protisovětské vystoupení!“ To znamenalo náběh na vyhazov. Okamžitě jsem se sebral a zhruba za půl hodiny jsem zazvonil u dveří Ištvanů na Fenjasnské ulici. S mistrem a paní Věrou jsme tuto neblahou záležitost začali řešit. Budiž smeknut klobouk před mistrem Ištvanem. Uměl se za své žáky postavit naprosto zásadně a bez větších potíží se mu podařilo obrátit situaci. Nevím jak a proč věděl, že ten komunistický skřet neumí ani slovo rusky, a tak rektorovi vyčetl,

že soudruh Sobota díky neznalosti ruštiny naprosto nepochopil, že byla přednáška soudružky Korolovové vedena s humornou nadsázkou, a tak by se mi měl prorektor omluvit a ne mě napadnout. Skřet dostal výtku od soudruha rektora a dal pokoj. Později mi to osladil při zkouškách z politické ekonomie. A to vám byla taková pavěda, že se v ní nevyznal ani sám přednášející.

Veledůležitá návštěva ze Sovětského svazu měla v pravdě komickou dohru. Soudružky v zemi snů a komunistické budoucnosti, bůh ví proč, trpěli naprostým nedostatkem menstruačních vložek. Když soudružka Korolovová zjistila, že jsou v Brně v drogeriích volně dostupné, tak uchopila soudruha Sobotu za křídlo a vyrazila s ním na nákupy. První co bylo, tak koupila ty největší „papírové“ kufry, které byly k sehnání. Ty pak Korolovová doslova vložkami napěchovala a skřet ty kufry se soudružskou návštěvou z Novosibirska vláčel po Brně. Druhý den nafasoval jeden kufr i rektor a soudružkou návštěvu doprovázel společně se skřetem Sobotou na letiště. Inu, tu se jasně ukázalo k čemu taková přednáška byla.

Nedá mi, abych ještě nezaznamenal příhodu s tímto skřetem, kterou mě vyprávěl mistr Ištvan. Všichni členové slavného Janáčkova kvarteta byli i profesory na JAMU. Primárius Jiří Trávníček bohužel předčasně zemřel v roce 1973 a na nějakém sezení vedení JAMU se řešilo, který z houslistů by mohl zesnulého Trávníčka nahradit. Proč byl toho sezení účasten i politický skřet Sobota si již nepamatuji, ale soudruzi si prostě zvykly, že musí rozhodovat a rozumět všemu, a tak u té diskuze zasedl i on. Po nějakém čase rokování se do odborné diskuze zapojil a zcela vážně a zodpovědně ze sebe vypustil: „Soudruzi, kdybyste měli zájem, tak vám mohu doporučit výborného klarinetistu!“

Tak to tehdy vypadalo na JAMU. Mezi opravdu špičkové kumštýře byla komunisty vsazena naprostá hovada, která bohužel i rozhodovala. Smutné také je, že i prvotřídní kumštýři se stali komunistickými hovady aniž by to měli zapotřebí a byli schopni svým kolegům házet klacky pod nohy. Takový byl náš rektor. Byl to naprosto jedinečný odborník v oboru hry na lesní roh. Sjížděli se k němu žáci doslova z celého světa, ale proč se z něho stal komunistický hňup, to nikdo nechápal, když to neměl zapotřebí. Zřejmě chtěl být rektorem. Patřičně si toho užíval. Chodil po chodbách jako nadutý krocan a na pozdravy studentů buď vůbec neodpovídal nebo jen s velkou blahosklonností.

Byla to divná doba. Leč hovada zůstala až do dnešních dnů a jejich potomci se přestrojili do odborářských kabátů. Dnes máme naštěstí jednu výhodu, že můžeme dotyčným potomkům nabubřelců svobodně říct do očí co si o nich myslíme, a když je nám nejhůř, tak se můžeme sbalit a odjet třeba na konec světa, kde tušíme naději, že snad hovada nejsou.

Na začátku jsem tvrdil, že jsem svým založením především optimista. Jsem a zůstanu, protože vím, že na hovada vždycky došlo nebo dojde. Dějiny jsou těchto příznivých zpráv plné, jen se o nich příliš nemluví, protože bůhví proč se lidé raději cachtají v negacích a válkách.

Pojednávám-li o komunistických hovadech, tak bych si neodpustil, kdybych nenapsal pár řádků o povinné vojenské přípravě, kterou jsme museli absolvovat ve druhém a třetím ročníku. O výkvětu vojenské tuposti, která nás potkala v podobě podplukovníků, kteří nás učili dva roky především pochodovat se zmiňovat nebudu. Už jen to, že jsme vyfasovali příšerné mundůry, takzvané kopřiváky, což byly zbytky výzbroje z Druhé světové války, které příšerně smrděli naftalínem a děsně škrábali po celém těle, bylo opravdu povzbudivé.

Tím, že tyto „slušivé“ uniformy v té době nosili pouze kriminálníci a byly přiděleny i vysokoškolákům, komunisté jasně naznačovali, jak si váží budoucí inteligenci.

Pro příklad naprosté nesmyslnosti naší vojenské přípravy pro boj s imperialisty uvedu příběh ze závěrečného měsíčního cvičení, které se uskutečnilo v kasárnách v Novém městě nad Váhem. Soudruzi velitelé pro nás připravili úžasný útok na jednotky Bundeswehru. Zaútočili jsme v noci z 20. na 21.srpen 1978. Protože byl mému družstvu přidělen tajný úkol natáhnout šňůry polního telefonu na vzdálenost pěti kilometrů ke kótě X do páté ranní hodiny, tak jsme se vláčeli jako mezci s kluby zelených drátů a byly jsme naprosto „neviditelní“. Ovšem pozor! Narazili jsme na vzrostlé kukuřičné pole a zaváhali jsme, zda můžeme zemědělcům pošlapat jejich úrodu. Kdybychom ten kukuřičný lán museli obejít, tak by nám nevyšla na určenou vzdálenost délka přidělených drátů.

Rychlý posel se za dvě hodiny vrátil z velitelství, kde se tento neuvěřitelný problém řešil a přišel rozkaz, natáhnout dráty kukuřičným polem. Natáhli jsme a kótu X jsme spojili s velitelstvím. Podplukovník, který nás na zmíněné kótě očekával slavnostně zatočil kličkou telefonu a … a nic! „Kurva to sou krámy! Ať s tím jdou do prdele! Ty telefony jsou na hovno už od šedesátého roku!“ ulevil si obhroublý podplukovník a zavelel nám odpočinek. Začalo svítat a my začínali klimbat, když se na kótě X zjevil náš hlavní velitel: „Soudruzi, průser! Přiletěl na nás předseda družstva a seřval nás, že jsme mu zničili kukuřici. Okamžitě ty dráty smotejte!“ Smotali jsme a opět nám byl slíbený krátký odpočinek. Sotva jsme si každý našli kousek „pohodlné“ meze, byl vyhlášený okamžitý nástup se zbraněmi a opět náš velitel sakroval: „Soudruzi, průser! My jsme při plánování cvičení zapomněli, že je dnes 21.srpna. Deset roků od přátelského vstupu sovětských vojsk. Dostali jsme shora rozkaz pokračovat v našem závěrečném cvičení, ale beze zbraní, abychom nevyvolali paniku  mezi obyvateli Dolního Hrozenkova, který dnes musíme vyčistit od nepřátelského vojska Bundeswehru.“

Tahle nebetyčná švejkovina měla neuvěřitelné vyvrcholení. Pochodovali jsme jako idioti asi deset kilometrů ke zmíněnému Dolnímu Hrozenkovu. Ostatně bylo příjemnější, že jsme se nemuseli tahat s těmi idiotskými samopaly. Když jsme došli na kraj vesnice, byl k našemu překvapení zavelen atomový útok nepřátelského Bundeswehru na Hrozenkov. Natáhli jsme si pohotově plynové masky a zalehly patami směrem k epicentru výbuchu. To je totiž moc důležité. Kdybyste neleželi k epicentru patami, tak by to s vámi špatně dopadlo. Ale to jsme nedopustili. Po půlhodině ležení byl atomový výbuch odvolán a tím jsme nad Bundeswehrem zvítězili, jak nám bylo při večerním nástupu hrdě oznámeno. Přísahám, že se na tak přiblblou švejkovinu nedá opravdu zapomenout.         

Kapitola 5.  Katedra syntetických žánrů a divadlo

Panečku to byl divný název katedry, která se věnovala výchově hereckých a režisérských talentů. Označení této katedry bylo sice jako z umělé hmoty, ale líheň budoucích herců a režisérů to byla výtečná. Protože měla JAMU v sedmdesátých létech pouze  jednu společnou budovu pro hudebníky i pro herce, tak jsme se pod jednou střechou potkávali všichni a všichni jsme se také znali a byl to skvělý a soudržný kolektiv budoucích umělců. Na pivo jsme chodili jak z hudebníky, tak i s herci. Všichni jsme se potkávali, kde jinde, než na politických přednáškách, ale tím se již nechci zabývat.

V roce 1975 jsem končil konzervatoř a přecházel na JAMU a navíc mě úplnou náhodou, možná osudovou náhodou, do svých spárů polapilo divadlo. V mém rodném Ořechově u Brna se obnovila činnost ochotnického spolku a já byl vyzván ke spolupráci svérázným způsobem. Bylo mi řečeno: „Umíš hrát na housle, tak budeš umět hrát i divadlo!“ Nebudu podrobně popisovat začátky jenom budu konstatovat, že mě divadlo prostě chytlo. Ono ve mně dřímalo.

Již na konci zmíněného roku jsem realizoval moji první režii. Vybral jsem si v archívu Ořechovského divadla roztomilou komedii Olgy Scheinpflugové s názvem Okénko a pro realizaci jsem udělal doslova vše. Navrhl scénu, upravil text, režíroval a napsal scénickou hudbu. Premiéra byla 26.prosince 1975. Od té doby jsem své ochotníky neopustil a ať mě život zanesl kamkoliv, vždy jsem se do Ořechova vracel a moje práce v tomto souboru stále pokračuje, i když v poslední době často hovořím na posledních rozloučeních s mými letitými kamarády z řad ochotnických herců.

Proč to však vyprávím. Chtěl jsem se svým spolužákům z herecké katedry pochlubit, a tak jsem je v lednu pozval na jednu z repríz Okénka do Ořechova. Vešlo ve známost, že bych byl dobrým muzikantem pro hereckou katedru a od té doby jsem psal scénické hudby, korepetoval a dokonce i někdy hrál menší role. To se mnou putovalo až do čtvrtého ročníku, kdy jsem s kolegy z herecké třídy Jiřího Tomka a Zdeny Herfortové hrál ve studentském divadle Marta ve všech absolventských inscenacích. Naprosto skvělou inscenací byl Tylův Strakonický dudák, kterého režíroval Zdeněk Kaloč. Byla to inscenace, o které se tehdy hodně psalo a mluvilo. Ke „Strakoňákovi“ jsem samozřejmě psal hudbu a hrál i několik menších rolí. Jako malou zajímavost mohu uvést, že mi režisér Kaloč sděloval své vize při zkouškách na jevišti. Já mu řekl: „Dobrá, zkusím“. Odešel jsem na schodiště, po kterých se vstupuje do Marty. Tam jsem měl v mezipatře umístněné harmonium a požadavky pana režiséra jsem okamžitě komponoval a pak přenášel na jeviště.

V té době jsem poprvé viděl hrát libereckou Ypsilonku a jejich geniální inscenaci Mam´zelle Nitouche. Bylo to pro mě zjevení, že existuje v naší republice divadlo, které hraje přesně to, na co jsem chtěl jednou dosáhnout.  Když jsem o tom zjevení vyprávěl doktoru Ladislavu Štanclovi, brněnskému skladateli a tehdy i řediteli Loutkového divadla Radost, který byl i vyučujícím na herecké katedře, tak my řekl, že se s šéfem Ypsilonky zná, a že mě doporučí. Stal se zázrak. Jan Schmidt se na mě přišel do pražského Disku podívat, tam jsme hostovali se zmíněným „Strakoňákem“ a přijal mě do souboru Ypsilonky. Navíc se Ypsilonka právě stěhovala do Prahy do Spálené ulice, kde působí dodnes. Ypsilonka se stala součástí takzvaného Státního divadelního studia, pod které patřil Činoherní klub, Divadlo Semafor, Linha singers a Černé divadlo Jiřího Srnce. Připadal jsem si jako v Jiříkově vidění, když jsem již v říjnu téhož roku stál ve frontě na první výplatu u pokladny SDS ve Vodičkově ulici a se mnou tuto frontu sdíleli i Jiří Suchý, Jitka Molavcová, Petr Čepek, Josef Dvořák, Jirka Lábus, Josef Sommer, Uršula Kluková, Jirka Wimmer a další.  Kdyby mi to někdo řekl před půl rokem, tak bych mu nevěřil.

Znamenalo to však dokončit studia skladby na JAMU souběžně se začínajícím angažmá v divadle. Pravda, najezdil jsem se mezi Prahou a Brnem víc než dost, a tehdy nebyla ještě ani zdaleka dostavěná D1, ale byl jsem šťastný, že jsem se stal členem divadla, které bylo mému srdci blízké. K tomu, abych mohl nastoupit do angažmá již při studiu bylo povolení rektora. V tom mi opět skvěle pomohl mistr Ištvan. Když vyšel z rektorovy kanceláře, tak mi řekl: „Sice se šklebil jakoby spolknul deset citronů, ale je to v pořádku!“ Zašli jsme pak spolu do Bzenecké vinárny na dvojku frankovky.

Stejným způsobem my mistr pomohl o čtyři roky později, když jsem chtěl začít studovat postgraduální studia činoherní režie a rektorovi to nějak nevonělo pod nosem. Tehdy my mistr řekl: „Nebyl schopen pochopit, proč chce hudební skladatel studovat režii, ale dobrý. Snad už to chápe, ale silně pochybuji.“ Zašli jsme do Bzenecké.

Od roku 1984 jsem se začal režii věnovat profesionálně a měl jsem neuvěřitelně skvělý start. Nabídky z divadel vysloveně pršely. V některých sezónách jsem stihl udělat i pět režií. Přitom jsem všechny své režie vybavoval scénickou hudbou, korepetoval a inscenované hry upravoval k mému obrazu. Z Ypsilonky jsem odešel, protože jsem viděl moji budoucnost především v režii a psaní hudby. Z počátku mě kolegové režiséři zadávali psaní scénických hudeb. Byl jsem dokonce vyhlášeným „dodavačem“ této skladatelské kategorie, jenže … o tom jenže pojednám níže.   

Kapitola 6.     Ještě pár vzpomínek na mistra a zakončení studia    

Těch několik málo roků strávených po boku Miloslava Ištvana bylo pro mě naprostou oázou lidskosti a odbornosti. Protože jsem byl a zřejmě stále jsem  typ chasníka se sebevědomou vyřídilkou (co na srdci, to na jazyku), tak jsem Miloslava Ištvana oslovoval „mistře“. On mi to po čase začal oplácet a oslovoval mě také „mistře“. Pouto mezi námi se natolik sblížilo, že jsem začal jezdit i o prázdninách na konzultace mých skladeb k Ištvanům na jejich chalupu. S paní Věrou jsme zdatně kouřili a s mistrem popíjeli dobré červené a klábosili nejenom o kompozicích.

Třeba také o titulech. Zajisté jste si všimli, že tituly u mých pánů profesorů zásadně nepoužívám. Měli jsme s mistrem i paní Věrou na titulománii stejný pohled. „Titul ti nezaručí, že nemůžeš být blb, který neumí nic!“ Na konci sedmdesátých let se začalo zcela vážně uvažovat, že by měli absolventi JAMU dostávat tituly. Přišlo nám to absurdní a začali jsme vymýšlet, jak by takový titul mohl vypadat a přitom jsme se fakt dobře bavili. Například promovaný dirigent by byl PrD. a promovaný skladatel PrS. Kupodivu nás napadl i Magor. Tedy Mgr. Ono se to kupodivu za pár roků ujalo a dnes máme Magorů jako naseto. I já jsem Magor a dokonce dvakrát, ale zásadně tituly nepoužívám, protože se bez nich žije daleko lépe a svobodněji. Za člověka hovoří činy a ne tituly. Být magistrem herectví je vůbec rarita. Lidi zlatý, kdybyste nahlédli do diplomových prací herců,

to byste si opravdu „početli“. A jak dobře známo, jenom herec blbec se pyšní akademickým titulem, protože se jinak nemá čím pyšnit.    

V lednu roku 1978 jsem byl se spolužáky z JAMU pozván na svatbu kolegy, budoucího režiséra Pavla Harvánka. Svatební hostina probíhala na Maršovské rychtě, která je od Sněžného vzdálena asi deset kilometrů. Napadlo mě, že bychom mohli uspořádat tradiční únos nevěsty. Ten jsme také uskutečnili a dvě auta plná rozjařených svatebčanů si to namířila na Ištvanovu chalupu. Mistr byl samozřejmě zaskočen nečekanou návštěvou početného davu, ale neváhal otevřít dveře a pozvat celou kompanii dovnitř. Bylo to v zimě, a tak se nedalo sedět před chalupou a v kuchyni jsme byli nacpáni jako sardinky v konzervě. Ale bylo milo. Vzpomínám si, že byly ty dvě hodiny „únosu nevěsty“ velmi zábavné.  To vypovídá o velké lidskosti mistra i paní Věry, bez které, dle mého názoru, nemohou vznikat přesvědčivá umělecká díla.

Kumšt prostě potřebuje srdce. Věřím, že jsme se s mistrem Ištvanem na sto procent shodli v jednom zásadním názoru na vyznění našich skladeb. Nechtěli jsme posluchače nudit. To je pro mě až dodnes jeden z nejdůležitějších znaků dobrého díla. Po každé premiéře našich skladeb padla vždy stejná otázka: „Nenudil jsem vás?“ Či naopak od mistra: „Nenudil jsem tě?“

Jednou mi mistr povídá: „Vlasto, až zestárnu, zblbnu a začnu psát hovadiny, tak tě moc prosím, abys mi řekl ať už toho nechám. Tebe poslechnu!“ Slíbil jsem s výhradou, že si myslím, že to určitě nebude zapotřebí!“ Tehdy nás samozřejmě ani ve snu nenapadlo, že to opravdu nebude potřeba, protože nás mistr i pani Věra opustí předčasně. Pátý rok studia spěl ke svému závěru a já jsem pod „taktovkou“ mistra napsal poslední studentské skladby. Spolužák z konzervatoře i JAMU kontrabasista Alfons Jelínek mě požádal, abych mu napsal skladbu pro jeho absolventský koncert. Jeho i mým přítelem byl vynikající violista Ladislav Kyselák, který měl být druhým interpretem zamýšlené skladby. Napsal jsem „Dialogy pro violu a kontrabas“ a oba skvělí muzikanti si v nich doslova zařádili. Profesor kontrabasu na JAMU Jiří Bortlíček prohlásil, když uviděl poprvé noty, že se mladý pan skladatel zbláznil. Nemohl překousnout, že má kontrabasista v určitých pasážích použít kontrabas jako bicí nástroj. Po premiéře však svůj názor vzal zpět a pěl chválu. Rád dodávám, že oba interpreti hráli skladbu zpaměti a bylo to znát. To provedení bylo skutečně excelentní. Po dalších deset roků to byla v rámci artificiální hudby moje nejhranější skladba. Alfons Jelínek a Láďa  Kyselák uváděli Dialogy při každé možné produkci.

Souběžně jsem pracoval na dokončení absolventské symfonické kompozice s názvem Euterpé, tři symfonické obrazy. Nevím jak dnes, ale v době mých studií patřilo k zaběhnutým zvyklostem, že studenti skladby absolvovali symfonickými díly. Já se na to těšil už od prvního ročníku. Možnost využití především barevných možností instrumentálního potencionálu symfonického orchestru bylo pro mne lákavým světem fantazie. Přiznávám, že bych s velkým potěšením psal symfonickou hudbu velmi často i dnes, ale naděje, že někdy své symfonické dílo uslyšíte z koncertního pódia je natolik mizivá, že se té lákavé představy raději vzdáte. Psát symfonická díla do šuplíku je skutečně mrhání časem. Kdo někdy psal symfonickou partituru, tak mi potvrdí, že je to makačka. A to dnes skládáme na počítačích. Poctivá ruční práce byla pěkná fuška. Dvě stránky orchestru tutti se tehdy psaly téměř celý den. Mé symfonické dílo Euterpé (múza hudby), bylo v podstatě shrnutím mých poznatků a mého vývoje v uvažování o vytváření hudební formy, rytmiky, melodiky, ale i mého tehdejšího životního postoje, ve kterém se snoubil můj optimismus s opovržením ke všemu totálnímu. Mí skvělí souputníci ze studií

JAMU (především režiséři a herci) si z názvu mé skladby dělali šprťouchlata a říkali mi: „Tak jsme slyšeli, že ti bude hrát Zlínská filharmonie Erteple!“ A opravdu hrála. Zlínskou filharmonii dirigoval kolega ze studií Jan Rozehnal. Pozval jsem na ty Erteple všechny mé dobré kamarády a konec studií jsme řádně oslavili. Bylo to pět nádherných studentských let.

Protože se po studiích skladby na JAMU moje cílení rozkošatělo na více uměleckých oborů, mohu při vzpomínce na studijní léta konstatovat, že jsem se artificiální kompoziční tvorbě věnoval nejintenzivněji při studiích na JAMU. Rád na ty roky vzpomínám. Byla to škola vzdělání, života a mnoha navázaných přátelských vztahů s budoucími umělci, která mě pomyslně postavila na startovací dráhu začínajícího kumštýře. 

Kapitola 7.   Po studiích  

První rok angažmá v Ypsilonce a zvykání si na profesní život herce-hudebníka. Začátky nebyly snadné, ale díky skvělému hereckému kolektivu divadla, který mě přijal do svých řad s otevřenou náručí, bylo vlídno a často více než bujaře. To „bujaře“ jsem si pravda mohl odpustit, ale když je vám dvacet pět, tak máte pocit, že bez „bujaře“ nemůže být umělec umělcem. Pár roků mi pak trvalo, než jsem pochopil, že je to právě naopak. Skládání artificiální hudby po skončení studia skladby bylo kupodivu státem celkem slušně podporováno. Absolventi skladby měli právo požádat na Českém hudebním fondu (ČHF) o roční stipendium. Samozřejmě jsem zažádal a pak dostával po dobu jednoho roku podporu ve výši jedné tisícovky měsíčně. Na tehdejší dobu to bylo docela slušné. Zhruba dnešních deset až dvanáct tisíc. Měl jsem v povinnosti napsat tři libovolné skladby, na které mně byl přidělen konzultant, který měl povinnost podat na jednotlivé skladby posudek. Mým konzultantem se stal, kdo jiný než mistr Ištvan, takže jsme v podstatě navázali na mé studium.

Mělo to pouze jednu odchylku od studia na JAMU. Nekonzultovali jsme průběžný vznik skladby, ale předkládal jsem hotová díla. V tom roce můj seznam skladeb obohatil smyčcový kvartet Accelerando. Ten jsem psal pro Kubínovo kvarteto, kterého však Accelerando nikdy neprovedlo. Prvého provedení jsem se dočkal „docela brzy“. V roce 2014 při mém jubilantském koncertu (šedesátiny) provedlo tuto jednovětou skladbu Ištvanovo kvarteto. Přiznávám, že se kvarteta do interpretace této skladby nehrnula z prostého důvodu. Je to v podstatě dost fešná bláznovina, která předepisuje hráčům kvarteta téměř všechny známé smyčcové techniky. Mimo to i drnkání na nástroje jako na kytaru, různá col legna a další efekty. Šlo my o vytvoření kvartetní prskavky, která je psána systémem vertikál, ze kterých jsem odvozoval volné horizontální mody. Volba akordů, tedy vertikál, nebyla svazována žádnými pravidly. Šlo o výběr dle momentální libosti. Podobným způsobem jsou napsány i další skladby stipendijního roku 1980 – 1981. „Komorní suita pro violu smyčce“ a „Attaca pro dva klavíry“. Ta je napsána takzvanou mostní technikou. Kompozice se do své přesné poloviny vyvíjí dostředným způsobem a od poloviny odstředným. To znamená, že je motivický materiál skladby od poloviny hrán pozpátku. V notách byl výsledek dost zajímavý, ale protože jsme se dosud nedočkal provedení, tak nemohu zodpovědně popsat vyznění.

Také Komorní suita pro violu a smyčce až do dnes čeká na své interprety. Zhruba před dvaceti roky měla zaznít v rámci koncertu Klubu moravských skladatelů a z důvodů onemocnění valné části hudebníků (chřipková epidemie) se koncert nekonal a náhradní termín nebyl. Proč? Inu to si už nepamatuji, ale zřejmě nebyly finance. A tak měly skladby, které jsem psal první rok po ukončení studia docela smůlu.

Naopak se velmi zdárně zaběhla moje práce pro BROLN, která se stala dokonce pravidelnou. Pamatuji si, že jsem vedle úprav lidových písní, především z brněnska a mého rodného Ořechova, napsal zajímavou kompozici s názvem „Grumlování“ na motivy horáckých a podhoráckých písní. Skladba vznikla pro brněnského zpěváka a hráče na grumle Václava Kováříka. Ten přišel se zajímavým technickým obohacením tohoto docela prostého lidového nástroje. Díky chytrému posuvnému systému mohl grumle přelaďovat, a tak se výrazová škála jeho nástroje stala pro mě zajímavá a vznikla výše uvedená kompozice.

V průběhu zmíněného roku jsem napsal i několik scénických hudeb, takže jsem byl vedle hraní v Ypsilone docela vytížený. A to jsem dokázal žít i celkem bujaře.

Dokonce jsem si zahrál i moji první filmovou roli ve filmu Opera na vinici. Hrál jsem roli  zvukaře v brněnském rozhlasu a měl jsem dialog s Josefem Kemrem. Byl to naprosto úžasný zážitek. Dokonce jsem měl ve své kariéře filmového herce zdárně pokračovat, jenže …     

… přišla nevyhnutelná tragedie. Vojna. Tehdy se říkalo, že jde o „službu socialistické vlasti“, ale on to byl spíš kriminál. Náturám mého ražení to tak připadalo. Byl jsem a vždy budu zavilý odpůrce jakéhokoliv násilí, tedy antimilitantní jedinec, pro kterého znamenalo být rok na vojně, ač v takzvaném AUSu, což byl armádní umělecký soubor v Praze na Pohořelci, rokem utrpení. Ve čtvrté kapitole jsem hovořil o hovadech. Musím konstatovat, že byla na JAMU hovada spíš hovádky proti vojenským soudruhům velitelům, kteří se snad rekrutovali s absolventů zvláštních škol. Blbství mezi veliteli tehdejší armády doslova kvetlo.

Ostatně to skvělým způsobem zachytil Miloslav Švadrlík ve svých Černých baronech přesně. Budiž připsáno k dobru, že jsem hrál v takzvané „Jazzovce“, ve které se ten rok sešli opravdu skvělí muzikanti, kteří se během času stali špičkovými hudebníky jazzových i popových formací. Například úžasný saxofonista František Kop, výjimečný klavírista a později i skladatel Zdeněk Zdeněk nebo skvělý trumpeťák Mirek Surka. Já hrál na baskytaru a měl jsem pocit, že to těm skvělým klukům kazím. To, co stačilo hrát na běžných tancovačkách nestačilo v tomto fakt dobrém orchestru. Snaha byla a pokroky taky, a tak to nakonec docela šlo. V té přiblblé vojenské mašinérii to nakonec byl rok, který jsem úplně nepromarnil a ve volných chvílích jsem komponoval. Dokonce jsem napsal i hudbu k muzikálu s názvem NORA, ale nakonec jsem toto dílo, které jsem psal pro Prešovskou zpěvohru, kvůli úrovni libreta nedovolil uvést. Když se na mé rozhodnutí dívám z odstupu času, tak se domnívám, že jsem byl příliš kritický. Při dnešní úrovni uváděných muzikálů byla NORA docela „skvost“. Nakonec, když se zamyslíte nad kvalitou libreta snad nejbáječnějšího muzikálu všech dob, myslím Bernsteinovu „Westku“, tak jde v podstatě o příběh, který není příliš vzdálen příběhům „Rychlých šípů“, které jsou nakonec proti libretu Westky, díky svému určení, dost dobré.  Přesto se geniální hudba Leonarda Bernsteina stala oprávněným světovým hitem. Za hudbou muzikálu jsem si stál, ale asi to tak mělo být. Můj sen o napsání muzikálu se sice splnil, ale nedošel do finále.

Na vojenskou šaškárnu mám jednu téměř neuvěřitelnou vzpomínku. V červnu roku 1982 se mi „podařilo“ spadnout ze stromu, kterému se ulomila větev. Po pádu ze šesti metrů jsem si zlomil nohu v pravém kotníku. Dodnes si pamatuji, že má diagnóza byla stanovena jako zlomenina pravého hlezna s částečnou subluksací. Měsíc jsem strávil v pražské vojenské nemocnici o jejíž tehdejší úrovni raději pomlčím. Když jsem se vrátil do kasáren na Pohořelec a belhal se po chodbách o dvou berlích byl jsem samozřejmě centrem pozornosti mých spolubojovníků. Hrát na baskytaru jsem mohl, ale protože jsem byl ve stavu nemocenském, tak jsem nesměl opouštět kasárna. Soudruzi velitelé se usnesli, že i když jsem v nemocenském stavu, tak mi budou dávat dozorčí služby, abych se jenom neflákal. To však mělo jeden zádrhel. Podle vojenského řádu měl sloužící voják v dozorčí službě po ukončení služby nárok na vycházku. A tak jsem vycházky musel dostat. Vymyslel jsem si, že když nemohu pořádně chodit, měl jsem takzvaně nechodící sádru, že mě mí spolubojovníci posadí do křesla a naloží na kasárenský dvojkolák, já se pohodlně usadím a vyrazíme do ulic velkoměsta. A tak jsme putovali po pražských pivnicích. Turisté si mě na vozejku s berlemi fotili a já radostně volal: „Na Bělehrad!“ Byla to prostě velká sranda. A pak přišel den, kdy do Prahy zavítal iránský diktátor Chomejní, velký přítel našeho lidu. Od rána byla cesta od letiště až na Pražský hrad střežena příslušníky Veřejné bezpečnosti, STBáky a vojskem. Cestu lemovali děti s mávátky a pionýrskými šátky. Leč marně. Bylo poledne a Chomejní nikde. Byly tři odpoledne a Chomejní stále nikde.

Dětičky začínaly v letním horku omdlévat a i příslušníky VB i STB přestalo postávání bavit, a tak celou tu uvítací parádu zrušili. Na přístupové cestě k hradu nebyla o půl páté odpoledne ani noha. V tu dobu jsem ukončil moji dozorčí službu a chystal se na vycházku. Kolem páté mě trumpetista Mirek Surka tlačil na dvojkoláku po Pohořelci. Měli jsme namířeno do pivnice U černému vola. Když jsme se blížili k našemu oblíbenému hostinci, tu se vyřítila kolona papalášských vozidel. Chomejního letadlo mělo nečekaně dlouhé zpoždění a teď se ta celá suita blížila ke mně a k mému vozejku. Inu byl jsem  voják sloužící socialistické vlasti, a tak jsem musel vzdát poctu soudruhu prezidentovi Gustávu Husákovi a vzácné návštěvě z Iránu Sajjid Rúholláh Músaví Chomejnímu, i když jsem seděl s berlemi na dvojkoláku. Byl jsem dojat. Oba velcí státníci mi ze svých vozů pokynuli.

Vyvrcholením této neuvěřitelné šaškárny bylo, že se zpráva o mém vzdání pocty donesla na velitelství AUSu a soudruzi řešili, že dělám československé armádě ostudu. „Ale co s tím, když má sudruh Pěška právo po službe na vycházku?“ skřehotal jeden z velitelů slovensko-česky. A súdruzi rozhodli. Na vycházky jsem měl rozkaz chodit, tedy jezdit na dvojkoláku, ale v civilním obleku. „Těch čtrnáct dněj se neposerem. Za čtrnáct dněj de do civila a bude od Pěšky pokoj! A do vojenském knižky mu napišem, že je politicky neschopný!“

Kapitola 8.   Roky především divadelní

Vojna skončila. Vrátil jsem se do Ypsilonky a přitom začal postgraduálně studovat činoherní režii na JAMU. Při tom prapodivném flákání se v kasárnách na Pohořelci jsem měl (vedle cvičení na baskytaru) kupodivu dost času i na přípravu k přijímačkám na režii, a tak jsem se začal vzdělávat v oborech Thálie a moje bytí se opět na křižovatce uměleckého vývoje vydalo další cestou. Rozjezd to byl v pravdě strmý. Na jaře 1993 jsem již dělal asistenta režie v Karlínském divadle a na podzim téhož roku jsem režíroval společně s mým kantorem Richardem Mihulou v Semaforu. Příští rok mě čekala moje první samostatná profesionální režie v Severomoravském divadle v Šumperku. Realizoval jsem hru V+W Balada z hadrů. Tehdy do Šumperku odešel celý absolventský ročník herců z JAMU a bylo tam skutečně báječně. Má inscenace Balady z Hadrů se stala hitem divadelní sezóny téměř po celé republice. Šumperští s ní objížděli štace od Jeseníků až po Šumavu a v samotném Šumperku otevřeli kasu na volný prodej vstupenek zhruba po dvaceti létech. (Do té doby hráli pouze pro předplatitelské skupiny.) V Šumperku jsem se seznámil i se svojí budoucí ženou Evou Lesákovou a do půl roku byla svatba a v červnu 1895 se nám narodilo první dítě. Prostě jsem se s ničím nikterak „nemazlil“ a na všem jsem pracoval sveřepě a s plným nasazením. V rámci spolupráce se Šumperským divadlem jsem napsal i hudbu k zajímavé inscenace, kterou režíroval Václav Martinec. Byl to Shakespearův Sen noci svatojánské.

Není však účelem mého psaní věnovat se podrobně divadelní tvorbě, která nastartovala tempo vysokorychlostní horské dráhy. Psaní artificiální hudby, která  se po další čas mého žití stala v pravdě pouze koníčkem, ale ukažte mi mezi mými skladatelskými vrstevníky aspoň jednoho, který by dokázal sebe a svoji rodinu uživit skladatelskou činností. Návštěvnost koncertů hudby, kterou píšeme, je také téměř mizivá neřkuli, že někdy až tristní, a tak lze bez skrupulí konstatovat, že se moje skládání artificiální hudby stalo pouze mým koníčkem. O tom kam spělo a spěje hudební školství národa, který do světa stále hrdě hlásá okřídlené: „Co Čech to muzikant“, není potřeba referovat. Globalizace nastolila  všeobecný vkus a na to, že vůbec máme nějaké hudební kořeny a národní hrdost k odkazu našich předchůdců se téměř, ne-li vůbec zapomnělo. Už jenom to, že Češi při narozeninách svých blízkých zpívají: „Happy birghday milý Lojzo“, my připadá naprosto scestné.

Pomalu, ale jistě se povědomí soudržnosti a národní hrdosti odebírá do řitního svěrače, a když nejste zrovna optimista, tak se vám s beznadějí nežije zrovna nejlépe. Ovšem. Zvyknete si a vše, čemu se říká civilizace vás bez problémů pohltí, a vy si začnete myslet, že bez přiblblých seriálů všeho druhu nemůžete vlastně žít. Zcela vymícená odborná kritika neexistuje, a také nač a proč, když ji nikdo nečte! Důležitější je se dozvědět, která z hereček se včera spustila s Frantou Opršálkem, jaké úžasné kozačky budou frčet na podzim, a která „celebrita“ si nechal zvětšit poprsí. To nás vskutku neuvěřitelně posunuje v našem kulturním vývoji nezadržitelně vpřed. Že někdo z kolegů napsal zajímavou symfonickou skladbu nebo se na knižním trhu objevilo něco zajímavého? Pardon. „Jak rychle zbohatnout nebo životopis Ivety Bartošové.“  A to jsme ještě před sto lety byly opravdu národem, který se ke svému:

„Co Čech, to muzikant“, mohl hrdě hlásit. Dost kyselení a ke konkrétním skladbám. Kupodivu se mi v roce 1983, podařilo získat druhé stipendium, a tak vznikly skladby „Koncertantní sonatina pro sólovou kytaru“, která se také zařadila mezi skladby, které z pódia nikdy nezazněly. Zato „Rondo per trio“ pro hoboj, klarinet a fagot zahrálo Adamusovo trio. Premiéra skladby proběhla ve Žďáře nad Sázavou. Třetí stipendijní skladba, „Canzone e intermezzi“ pro flétnu a smyčce zazněla zhruba po roce od napsání. Tuto skladbu jsem věnoval flétnistovi Václavu Kuntovi, bývalému spolužáku z konzervatoře i JAMU, který byl v té době sólovým flétnistou Pražského komorního orchestru bez dirigenta, se kterým i skladbu bravurně provedl. V této kompozici jsem se mimo jiné zabýval zajímavou výstavbou formy. Stručně naznačím, že jsem jednotlivé části skladby odděloval stručnými intermezzi, která se stala scelovacím a ozvláštňujícím prvkem koncepční výstavby kompozice.  Po premiéře mi byla přislíbena nahrávka této kompozice v Československém rozhlasu, leč nebyla nikdy naplněna.

O rok později jsem začal psát Panoptikum, které má podtitul Sedm symfonických objektů pro orchestr. Skladba nebyla nikdy provedena, protože jde o symfonické dílo, i když je obsazení orchestru komornější. Byla psána pro PKO (Pražský komorní orchestr). Těch sedm objektů bylo pro mě sedm panoptikálních osobností komunistické mašinérie, které jsem chtěl vidět jenom jako šklebící se zrůdy panoptikálního muzea voskových figurín. Pokud jste si všimli, tak se všichni „mocipáni“ po čase sávají pro lid obecný obyčejnými šašky z panoptika. Humor nakonec vždy zvítězí nad idiotskou nadutostí a to mě těší. Jenom žít s mocipány totalitních režimů v době, kdy mají pomyslně navrch není vůbec jednoduché. Kdyby si „mocipáni“ uvědomili, že se v budoucnu stanou pouhými pouťovými šašky, tak by jich mohlo být méně, ale to se bohužel nestane.

Že v „Panoptiku“ pomyslně popisuji šašky z osmdesátek jsem si samozřejmě nechal jen pro sebe. Pancharti mě bohužel nedávají spát až dodnes, protože jsou nezničitelní jako lidská blbost. Naštěstí jsem negace vyrovnával svým optimismem a stálou divadelní tvorbou zaměřenou na komediální žánr, kterému se věnuje jenom mizivá část režisérských osobností. Jsou k tomu dva důvody. Ten první je, že nejsou komedie u pánů kolegů, ale i kritiků, považovány za dost důstojné velkého umění a tím druhým důvodem je, že to skoro nikdo neumí. Udělat na jevišti pořádnou srandu je velká řehole.

Ať jste svým založením sebevětší optimista, tak na vás jednou za čas dolehne nepřízeň nejrůznějších negací, které s vámi prostě zacvičí. Nebudu rozebírat co se mi přihodilo, ale v roce

1988 ta krize přišla. Asi proto, abych si nefoukal, že mi všechno báječně šlape. Prostě se na mě vše negativní navalilo a já jsem tu krizi řešil hudbou. Nikdy před tím jsem nepřipouštěl banalitu, že by mi ve špatné životní chvíli mohla hudba pomoci. Stalo se. Když byla situace téměř k nesnesení a ani alkohol nezabíral, a jak by také mohl, když je ve své podstatě podkopávačem nejen nohou, ale to si uvědomíte až po té, když si to prožijete. A tak jsem zasedl k notovému papíru a psal a psal a ono to pomáhalo a pomohlo. Moji krizi jsem „utopil“ v notách smyčcového kvartetu s podtitulem „A tak si žiju!“ Mám ten kvartet rád. Jsou v něm mé pocity z žití v totalitní společnosti a smutné srdce. Premiéru hrálo skvělým způsobem Moravské kvarteto a je i nahráno v Českém rozhlasu.

V té době jsem se začal setkávat s prvními negacemi vedenými na mou osobu.

Hudebníci o mě pochybovali: „Proč píše herec a režisér vážnou hudbu?“ Naopak se mezi divadelníky neslo: „Tak co vlastně je? Skladatel nebo režisér?“ A tak jsem bez vlastního přičinění začínal  „žít mezi dvěma profesními světy“ a to se tehdy i dnes příliš nenosilo a nenosí. Dnes dokonce žiji mezi pěti profesními světy a to už je pro mé odpůrce, které si ve svém životě nastřádáme všichni, úplně špatně. Kumštýři s větším záběrem svých dovedností vzbuzují nedůvěru vůči svým schopnostem a především závist, ze které pak pramení záměrné přehlížení. Pocítil jsem tento prapodivný odstup jak od kolegů skladatelů, tak i od divadelníků. U těch ještě intenzivněji než u hudebníků. Obzvlášť, když jsem byl v roce 1988 neoficiálně vyhlášený za nejlepšího mladého režiséra sezóny. Kolegové režiséři mě od té doby, až na čestné výjimky, již nikdy nepožádali o napsání scénické hudby. A tak jsem se stal „sebezásobitelem“.

Na konci osmdesátek jsem se navíc, pro velké potěšení závistivých jedinců začal věnovat i literární tvorbě. Nevím, jak to v mé hlavě funguje, když přilétne nápad na realizaci něčeho, co jsem ještě nikdy před tím nedělal. Mě to prostě nedá a je to ve mně, jak se říká, jako v koze a nápad buď okamžitě nebo po čase prostě realizuji. A tak se narodil nápad na napsání velké básně, která se později stala libretem k mé miniopeře. Tou básní i koncertní minioperou je moje varianta Oidipovi báje O krásné Íó.  Psal jsem tu báseň především proto, že jsem byl téměř posedlý vymýšlením jinotajů, které naráželi na nabubřelost komunistických světovládců. Báj o tom, jak Zeus zneužije krásnou Íó a pak ji promění v krávu mi připadala k tomu účelu jako stvořená. Diváci, či posluchači byli na umně skryté jinotaje skvěle „cvičení“ a dokonce dokázali najít i jinotaj tam, kde ho autor, či režisér vůbec nezamýšleli.

Koncertní minioperu jsem napsal na přání mých přátel, hudebníků z Janáčkova divadla, kteří si v druhé polovině osmdesátých let založili hudební skupení pod názvem  Camerata Brunae. Obsazení této dvanáctiminutové kompozice: Vypravěč, soprán, tenor, flétna, hoboj, fagot, housle mutta mandolína, viola, violoncello a klavír. Kupodivu však měla miniopera premiéru v Praze. Vyhlídl si jí fagotista, se kterým jsme se potkali na vojně, Miloš Wichterle, velmi svérázný člověk, kterého jsem měl ve velké oblibě a prostě moji minioperu realizoval. Roli vypravěče přidělil Petru Haničincovi. Opera měla velmi kladné ohlasy a my jsme ten počin s Milošem krásně oslavili v klubu Vinohradského divadla. Když jsme po odchodu z klubu kráčeli přes Náměstí Míru, tak na nás přišla potřeba. Zaskočili jsme  do křovin, kde jsem si zavěsil kabelu s partiturou scénické hudby ke Gogolově Ženitbě na větev stromu a po vykonání potřeby jsme pokračovali k cestě ke svým domovům. Tehdy jsem ještě bydlel v Praze. Tu obyčejnou plátěnou kabelu jsem druhý den marně hledal. Nevím komu mohla být dobrá. Ženitbu jsem napsal znovu a možná, že lépe než tu zapomenutou na Náměstí Míru.

Ono někdy bývá i to špatné k něčemu dobré.

Brněnské premiéry se Báj o krásné Íó dočkala až 27.ledna 1990 a je pro mě spjatá se smutkem. Na premiéru jsem samozřejmě pozval mistra Ištvána a dali jsme si sraz před koncertem ve foyeru Janáčkova divadla o půl hodiny dříve, že dáme pár slov.Mistr však nepřišel, protože ani přijít nemohl. Předešlý den zemřel.  

Báj o krásné Íó

(libreto koncertní miniopery)

Vypravěč:

Na rozlehlém vrcholu hory Olympu,

kde má své sídlo vznešení božstvo,

všemoudrý Zeus na zlatém trůně sedí.

Je unaven,

ten

otec bohů a králů.

Sedm dní a sedm nocí

trval božský hodokvas.

Mnoho ambrózie božstvo pojedlo,

mnoho nektaru božstvo popilo.

Héra, Kratos, Nilú, Zélos,

Charitky, Múzy a …

prostě všechno svrchované božstvo spí.

Bůh spánku Hypnos

nad jejich sladkými sny bdí.

Jen Dia Hypnos neovlád.

Všemoudrý hromovládce

(jak již bylo řečeno)

na zlatém trůně sedí

a tupě, však svrchovaně,

na pozemskou čeládku hledí.

Jak unaven je Diův božský zrak.

Po zemi bloudí sem a tam.

Neví proč, neví nač …

Náhle se oko boží

u břehu řeky Ínachos zastaví.

Mysl vládce je z klidu vyvedena,

po jazyku Dia se převalí chlípná slina.

Vševládný krásnou Íú

na břehu řeky uviděl

a boží láskou k ní zahořel.

Pohlédl na Héru,

zda Hypnos nad ní vládu má.

Pak spokojen

a celý rozechvěn,

těší se na lásky hru,

k řece Ínachos z Olympu sestoupil

 

Zeus:

Panno, jež Dia jsi hodna

a jednou oblažíš někoho sňatkem,

hle, svěží stíny hájů nás oba zvou

Íó:

Do hájů se bojím jít,

divá zvěř tam má své skrýše.

Zeus:

V krásné háje tě provodí

a chránit tě bude sám bůh,

a nevšední bůh:

já sám, vševládnoucí Zeus.

 

Íó:

Jak jsi krásný,

pane bože …

Bohům já však nevěřím.

 

Zeus:

Neprchej!

Diovi neunikneš,

rozkošná ty ještěrko.

Zemi mlhou potáhnu,

ukryji tě v náručí.

 

Íó:

Jak jsi krásný,

pane bože …

 

Zeus:

Jak je krásná

tvá panenská cudnost.

 

Íó:

Jak jsi krásný …

 

Vypravěč:

Teď vrátíme se na Olymp.

 

Ve chvíli, kdy krásná Íó

o svou cudnost bojuje,

(boj však není tuhý, věřte mi)

Hypnos motýlím letem

do země Kimmeriů se vzdaluje.

 

Božská Héra, ach jak zívá,

měla krásný sen,

ve svém sladkém opojení

k Diovi se chce přitulit.

Vševládnoucí však tu není …

rozhlédne se po Olympu,

božstvo ještě spí,

že by Zeus …

A již z nebes do krajiny pohlíží,

zná dobře svého manžela.

S podivem zří, ač září den,

že létavé mlhy,

to je divné,

dodaly nočního vzhledu krajině.

Buďto se klame

nebo se jí děje křivda.

Z nebeských výšin klouže

a mlhám káže ustoupit.

Mlhy rázem mizí.

Zeus tuší v patách choť.

Co teď?

A tak v krátké chvíli,

milenku svou,

v bílou krávu proměnil.

Teď u ní sedí,

jako by právě dodojil.

 

Héra: (ironicky)

Co tu činíš drahý choti,

k čemu se to snižuješ?

Tvoje božská urozenost

potupně tu pracuje?

 

Zeus: (nejistě)

Bílá kravka, moje drahá,

v strukách zvláštní mléko má.

Nadoj si a hned uvidíš,

bystří mysl, krášlí pleť.

 

Héra: (vyzvídá)

Zvláštní kráva, bílá, čistá,

krásné oči má ten skot.

Jenom by mě zajímalo,

kdo je jejím vlastníkem.

 

Zeus: (vymýšlí)

Moje božská, milovaná,

zní to asi podivně,

ale tuhle bílou krávu,

zrodila matička Zem.

 

Héra: (chytře)

Tobě tedy kráva patří,

vševládnoucí pane můj.

Krásnou pleť chce mít tvá Héra,

daruj mi ten skvostný skot.

 

Vypravěč:

Co měl dělat vševládnoucí?

Darovat milenku bylo kruté,

nedat však – podezřelé.

Mohlo by se zdát,

že není jen kravkou tak kravka!

Cit studu vydat radil,

láska však radila opak.

Když však Zeus vzpomněl,

žárlivost paní své,

vzpomněl též manželských hádek,

Olymp jak se otřásá,

stud ustoupil lásce,

kravku Héře daroval.

Héra tedy dostala kravku – milenku.

Diovi však nevěří,

podezřívá z krádeže.

Určitě to není kráva!

A tak dala pro svůj klid,

hlídat krávu – milenku,

stookému pastýři,

trojústému Argovi.

 

Argos: (trojhlasý voiceband)

Já jsem pastýř věhlasný,

sto očí mi vroubí hlavu,

můj zrak bystrý – vždy bdělý,

uhlídá i velká stáda.

Na mou věru maličkost

je tahle hloupá kráva.

 

Íó:

Bú, bú, bú!

 

Argos:

Dvě oči vždy spí

a ostatní bdí.

Ať si stoupnu jakkoli,

byť se třeba odvrátím,

o všem kolem sebe,

v každé chvíli vím.

 

Íó:

Bú, bú!

 

Argos:

Tré úst – moje chlouba,

silný hlas z nich duje,

když svolávám stáda v stáj,

údolí se chvěje.

Pas se kravko, pas,

večer uvážu tě.

 

Íó:

Bú!

Vypravěč:

Nebeský vládce již nemůže vidět,

jak milenka jeho traviny žvýká,

místo na lůžku na zemi líhá

a z kalných potoků vodu pije.

Zeus si pozve věrného Herma,

pastýře Arga káže usmrtit.

Hermus, Diův syn, na zemi se snesl,

kouzelné písně na Sýrinx Argovi hrál.

Pastýř je okouzlen čarovnou hrou,

víčka se klíží,

stooký spí.

Na tu chvíli čeká Hermus,

a tam,

kde se hlava stýká se šíjí,

zahnutou dýkou udeří.

Vykonal Hermus krvavý úkol,

ze skály bezvládné tělo svrhnul.

Héra vidí to krvavé dílo,

hněvem se otřese,

pomstu chystá.

 

Héra: (uražena)

Když dal Zeus zabít Arga,

kráva jeho milenkou!

Pomsta moje bude sladká,

kravku světem povodím!

Ováda jak říční štiku

na záda jí posadím.

Ať ji bodá bez milosti,

uvede ji k šílenství!

Nejlepší lék na chlípnost

…  pobodané pozadí.

 

Vypravěč:

A jak řekla, tak se stalo.

Ovád bodá bez milosti.

K západnímu moři běží,

stíhaná ta kráva Íú.

 

Íó:

Bú!

 

Vypravěč:

Od moře na dálný východ

prchá jako šílená.

Slyšte,

jak Kavkazem se nese

žalostné to kravské …

 

Íó:

Bú!

 

Vypravěč:

A pak dolů,

k břehům Nilu,

snad zde konec útrapám.

Vyčerpáním  klesla k zemi,

slzela a bučela.

K nebi svoji šíji zvedá,

jak o milost by prosila,

z dobytčího hrdla ovšem

vyjde jen to kravské …

 

Íó:

Bú!

 

Vypravěč:

Zeus je poražen,

nemůže dále nechat trpět Íú,

ach, jak byla krásná Íú,

také kráva krásná je.

Co však z krásné krávy,

když slyšíš jen zoufalé bú.

Objal svou manželku, prosí,

aby ukončila trest.

 

Zeus:

Zanechej obav pro příští čas,

přísahám při vodě Stygu.

Ta dívka ti nezkříží cestu,

jen tebe budu milovat.

 

Vypravěč:

Bohyně zjihla,

zloba ta tam.

Na břehu Nilu,

kde před malou chvílí kráva stála,

stojí překrásná Íó.

 

Íó:

Bú – bubu … bu …

budiž bohům chvála,

že po světě již neběhám,

jak pošetilá kráva.

 EPILOG

Vypravěč:

Zdá se, že vše v pořádku,

báje o Íó skončila,

však slyšte krátký epilog,

proč Íó božstvo chválila.

 

Zpěváci:

Íó vzdala chválu bohům,

mnohým se to nelíbí,

však řekni pravdu,

trestej boha,

božstvo se ti postaví.

Dovolte nám nakonec

malé zamyšlení:

nemůžeš-li proti bohům

dovolat se práva,

není lepší, vážení,

býti hloupá kráva?

 

Muzikanti:

Bú!

 

KONEC

Kapitola 8.   Dokončení předešlé kapitoly, BROLN a Radost  

Že se někdy dožiji kolapsu komunistického režimu jsem nevěřil až do poloviny srpna 1989, kdy přes Prahu začali prchat do Západního Německa Němci z východního bloku, kterým se přezdívalo „Dederóni“. Praha byla doslova zaplavena auty značky Trabant, kterým se mimo jiné říkalo „trsátka“. O dalších událostech nebudu referovat, protože je takzvaný „Samet“ všeobecně známou historickou událostí. (Aspoň doufám.) Já jsem byl v té době zaměstnaný jako režisér v Divadle bří Mrštíků v Brně. (Dnes Městské divadlo.) Na konci roku 1989 došlo k velkým změnám ve vedeních divadel. Komunističtí ředitelé byli vyměňováni jako na běžícím pásu. Musím konstatovat, že jsem měl v té době za sebou asi desetiletou kumštýřskou praxi, především divadelnickou, a zřejmě jsem byl považován za potencionálního šéfa. Jak jinak si vysvětlit, že jsem v té době dostal pět nabídek na ředitelské posty v českých divadlech a nabídku na dramaturgickou práci při Brněnském rozhlasovém orchestru lidových nástrojů (BROLN). Inu, polichotí vás to, ale mě se v té době zastesklo po muzice, a tak jsem nastoupil do rozhlasu. Narodila se mi v té době druhá dcera a bylo  vhodné méně putovat po vlastech českých, abych byl sem tam k vidění i doma. Pravidelný měsíční plat byl také vítaný. A moravská „lidovka“ je velké potěšení.

V každé hudbě i v té folklorní najdete neuvěřitelné skvosty. Například Horňácké kapely a jejich muzikanti jsou doslova světovou raritou. S velkou slávou a nadšením začali naši skladatelé dvacátých let minulého století propagovat jazzovou hudbu afroameričanů a mnoho z nich zajelo do Ameriky, aby tam nasálo sílu hry a improvizace černých kapel. Ani jeden z nich nevěděl, že máme takový poklad na našem Horňácku. Tamní hudci bývali a jsou dodnes skvělí „jazzmani“ a o tom se téměř neví. V širším kontextu určitě ne. Jakým úžasným způsobem uměli a umí improvizovat a přitom jim to „božsky šlape“. A že jim to možná šlapalo daleko dřív než těm černošským kapelám v Americe o tom se prostě neví.

Vřele doporučuji zajet na Horňácké slavnosti, které bývají každý rok v srpnu. Vedle zemitých melodií regionu určitě oceníte i „jazzové“ schopnosti tamních hudců. 

K dramaturgické práci jsem v prostředí, které si na tradici potrpělo, přistupoval zřejmě dost netradičně. BROLN jsem považoval za mimořádně disponovaný komorní orchestr, který byl minimálně Evropskou raritou. Využíval jsem hráčského potencionálu doslova naplno. Mnoho hráčů hrálo mimo klasické nástroje i na různé lidové nástroje a jejich potencionál nebyl do té doby příliš využíván. To jsem v široké škále využil v mé transkripci Schreierovy Missa Pastoralis, v Malé vánoční mši, v mnoha úpravách nebo v Baladách a morytátech.

Ty jsem psal na pomezí folku a folkloru (1992). V jednotlivých písních tohoto CD, které vydalo tehdy začínající nakladatelství BONTON, jsem využil celou škálu netradičních nástrojů a interprety písní se staly folkoví zpěváci zvučných jmen. Jan Nedvěd, Vít Sázavský a bohužel předčasně zesnulá Zuzana Navarová. Pro představu uvedu několik nástrojů, které jsem s velkou radostí využíval. Píšťaly koncovky, zobcové flétny, bukály, grumle, madolína, tarogatto, niněra, trumšajt a další. Sám jsem se naučil hrát na fujaru a v několika skladbách,  později i v divadle, jsem na tento nástroj s potěšením hrál.

Odhaduji, že mě na začátku roku 1991 navštívil v mé kanceláři na Beethovence Ctirad Kohoutek, který se po ukončení ředitelování v České filharmonii vrátil do Brna. Oslovil mě, že s několika kolegy obnovují činnost Klubu moravských skladatelů a zda bych se nechtěl stát členem. Souhlasil jsem a první naše setkání se uskutečnilo v Janáčkově divadle v kanceláři Evžena Zámečníka, který byl tehdy dramaturgem opery. Vzpomínám si, že na schůzce byli vedle Ctirada Kohoutka a Evžena Zámečníka, Zdeněk Zouhar, Pavel Blatný, Jiří Matys, Milan Slimáček, Dalibor Spilka,  Rudolf Růžička, Pavel Slezák, Jaromír Podešva, Arne Linka a já. Později Klub moravských skladatelů začali rozšiřovat i interpreti. Byl jsem rád, že se aspoň jednou do roka dočkám provedení některé z mých skladeb. Tato vize se zdárně naplňuje už třicet roků.

S Klubem moravských skladatelů navázal čilou spolupráci neúnavný Ladislav Němec, brněnský hudební pedagog a skladatel především instruktivních skladeb, kterž si po roce 1989 založil své hudební nakladatelství NELA a požádal mě, abych pro jeho vydavatelství napsal: „Potřeboval bych něco pro děcka co začínají hrát na zobcovku. Nejlépe s klavírem, ale aby to byli schopni zahrát i učitelé, kteří jsou dechaři. Však víš, jak na tom s hraním na klavír jsou.“ Konkrétní objednávky mě vždycky zajímaly a tahle obzvlášť. Napsat dobrou instruktivní skladbu považuji za větší oříšek než napsat například smyčcový kvartet. Nebudu se více rozepisovat, ale během několika roků jsem na popud Ládi Němce napsal několik instruktivních skladeb, za které se nestydím a na ZUŠkách se hrají docela hojně. Jde o „Zobčertíno“ pro zobcovou flétnu a klavír, „Hmyzozob“ pro začátečníky hry na zobcovou flétnu, „Pozounárium“ pro pozoun a klavír, „Fidliáda“ pro housle a klavír, „Fidliáda“ ve verzi smyčcového kvarteta a „Tři skladbičky na stránku“ pro klavír.

Když se vrátím k mé tehdejší práci dramaturga BROLNu, tak rád vzpomenu na koncerty, které jsem dramaturgicky koncipoval jako „Tvorbu artificiálních skladatelů pro BROLN.“ Každý rok jsem oslovil řadu skladatelů, kteří neměli s folklorní hudbou téměř nic společného a jejich setkání s BROLNem bylo první a mnohdy i poslední. Jak už jsem výše naznačil, považoval jsem BROLN především za zajímavé komorní těleso se značným instrumentálním potencionálem.  Proto bylo mé dramaturgické cílení na vnímání lidové hudby velmi široké. Od nejjednodušší úpravy lidové písně, přes efektní koncertní čísla, církevní hudbu, folk-folklor, kterému se dnes říká (bůhvíproč) world music. Zřejmě to zní světově. Tento žánr hudby, který jsem se mimo jiné pokoušel psát na začátku devadesátých let neprovozoval téměř nikdo mimo Jury Pavlici a jeho Hradišťanu. Jura byl v té době redaktorem folklóru v brněnském rozhlasu a měl svoji kancelář vedle mé. Zažívali jsem opovržení zavilých tradicionalistů, ale Jura se nevzdal a ani já. Mohu jen s lítostí konstatovat, že mě tehdejší kritika rekrutující se z „odborníků na popovou hudbu“ za Balady a morytáty značně ztrhala za „styl nestyl“, který jsem navrhl označovat jako „fofo“.

Opačného názoru než „odborníci“ byl Miloš Štědroň, což mě potěšilo i povzbudilo. Uplynuly pak zhruba tři roky a najednou tu byla  neuvěřitelná novinka, „world music“, kterou začali poslouchat i „odborníci“ a byli u vytržení. Můj a Pavlicův styl nestyl „fofo“ dostal zelenou.

Ale zpět k nakousnutému. Každý rok jsem v nahrávacím Studiu Dukla, uskutečnil koncert, který neměl s folklorními tradicemi téměř nic společného. Jenom mě zajímalo, jak se s jednoduchým zadáním, které znělo: „Inspirace lidovou písní“ popasují kolegové artificiálního světa. Oslovil jsem například Pavla Zemka Nováka, Aloise Simandla Piňose, Martina Smolku, Miloše Štědrotě, Arnošta Parše, Petra Grahama, Evžena Zámečníka, Mojmíra Bártka a další plejádu kolegů. Pro mnohé z nich bylo nevýslovným překvapením, že jsem jim jejich skladby i zaplatil. Někteří kolegové mi dokonce děkovali, že jsou to jejich první peníze za kompozici artificiální hudby. (Mimo tantiém z OSA.) Vzpomínám si i na tehdy začínajícího sedmnáctiletého Marko Ivanoviće, který byl na pražské konzervatoři žákem Bohuslava Řehoře. Ten mi zavolal, zda bych toho šikovného mladého skladatele vyzkoušel. Vyzkoušel jsem a talentovaný jinoch byl nadšený. Dnes je šéfdirigentem Janáčkovy opery v Brně a zdatným skladatelem. Bylo samozřejmé, že jsem i já pro každý ze třech uspořádaných koncertů tohoto typu napsal nějakou novinku. Vyloženě pro sebe jsem napsal Fujarový kvintet v obsazení fujara, niněra, viola, cimbál a kontrabas. Inspirace folklorními motivy byla samozřejmě bez problémů. V této asi pětiminutové kompozici jsem také použil improvizační plochy. Vzpomínám si, že mi po provedení gratuloval Miloš Štědroň a pochválil moji hru slovy: „Ty na tu fujaru hraješ jako Stivín!“ Do Stivína jsem měl samozřejmě hodně daleko, ale potěšilo mne to. Nadšením jásal Alois Piňos, který mě přišel několikrát navštívit do mé kanceláře, aby mi nejenom poděkoval za podporu kolegů, ale také si bedlivě zapisoval čísla pásů nahrávek uskutečněných koncertů, které podle jeho slov musí být zachovány na věky. Abych řekl pravdu, zřejmě jsou někde ty pásy uloženy, ale nevím, nevím? Alois Piňos mě také vyzval k napsání elektroakustiké kompozice. Bez problémů jsem zašel do archívu a přinesl mu k poslechu moji nedávno realizovanou skladbu s názvem „Ej, hora, hora“,  kterou jsem komponoval pro dvě fujary, elektronickou úpravu nahrané matérie, dva cimbály, březový list, kontrabas a konkrétní zvuky přírody. Piňos poslouchal se zaujetím a pak mi řekl, že nechá moji skladbu zařadit do pražské mezinárodní soutěže Musica Nova, ve které je v porotě mimo jiné i s našim brněnským kolegou Rudolfem Růžočkou. Po skončení soutěže mi referoval, že údajně má skladba porotu doslova nadchla, ale nebyla navržena na ocenění protože mé dílo bylo kratší jak pět minut. Údajně pak putovala rozhlasovými stanicemi zaměřenými na soudobou hudbu téměř po celém světě.

Na konci roku 1992 přišli první negativní zprávy, že se v příštím roce budou rušit některé rozhlasové orchestry. Mezi navrženými orchestry se octnul i BROLN. Rozebírat celou situaci a boj za udržení BROLNu vyšuměl v naprostém nezájmu vedení rozhlasu o diskuzi se zástupci orchestru. Jeden z velmi „kvalifikovaných“ názorů, proč rozpustit toto těleso byl, že je v archívu rozhlasu již dostatek nahrané folklorní hudby a další netřeba nahrávat. Mimo jiné, bylo moc krátce po revoluci, aby se tušilo, že jde o zločin na víc než čtyřicet roků budované práci skvělých moravských hudebníků, aranžérů a skladatelů.

Pro BROLN v dávné minulosti psali i Ctirad Kohoutek, Josef Berg nebo Miloslav Ištvan. Když jsem chystal slavnostní koncert ke 40. výročí založení tohoto orchestru, tak jsem psal kompozici „Vandrovali hudci“ jako úvodní číslo koncertu. Výsostně zajímavou stylizaci violového partu Josefa Berga k úpravě totožné lidové písně zachované v notovém archivu jsem si s velkou radostí vypůjčil. Vyvrcholením mé tří a půl roku trvající dramaturgické práce v ČR Brno u tělesa BROLN, byla realizace nahrávky vánočního CD pro Supraphon. Na tomto CD s názvem Vánoční Gloria jsou zařazeny mé kompozice, transkripce a úpravy.

O Schreierově Missa Pastoralis jsem se již zmínil výše. Tato skvostná vánoční mše je bohužel stále značně opomíjena, ač je podle mého názoru neméně dobrá jako mše Jana Jakuba Ryby. V mnohém i Rybu předčí, ale tak to chodí. Z důvodu, který je nám neznámý se některá umělecká díla stanou proslulými, i když existují jiná a kvalitnější, o kterých se téměř neví.

Už půl století si říkám, proč je tak proslavená da Vinciho Mona Lisa. Vždyť to není ani žádná krasavice. Když pak stojíte před tím mrňavým obrázkem v pařížském Louvru, tak vás napadne, že byste ten nenápadný portrétek přešli bez povšimnutí, kdyby kolem něho nebyl takový humbuk. Ale zpět k CD, které se nahrávalo vedle rozhlasové budovy na Beethovenově ulici v jezuitském kostele Nanebevzetí Panny Marie.

BROLN řídil světově proslulý houslista, dirigent a umělecký vedoucí Slovenského komorního orchestru Bohdan Warchal, který byl v dávné minulosti i primášem BROLNu. Byla to skutečně nádherná práce. Závěrečnou skladbou na této desce je moje Malá vánoční mše, kterou jsem napsal pro pět ženských hlasů. V té době byly v BROLNu zaměstnány jako hráčky a zároveň i zpěvačky cimbalistky Magdalena Úprková-Múčková a Zuzana Lapčíková. Celý dámský kvintet doplňovali – houslistka Aťka Popelková, flétniska Růžena Kučerová a violoncellistka Eva Holíčková. A opravdu jim to zpívalo skvěle. Při nahráváni Creda, které je napsáno acapella zněl zpěv dámského kvintetu kostelem jako doslova andělské kúry. Pan dirigent Warchal  byl tak dojatý, že mu při dirigování tekly slzy, za které se nestyděl. Na takový okamžik se nezapomíná. Zajímavostí tohoto CD je také, že se realizovalo jako první digitální nahrávka Brněnského rozhlasu. Zvukovým režisérem nahrávky byl můj spolužák z konzervatoře i JAMU, dirigent Aleš Podařil, který odvedl krásnou práci.

Střihat jsme jezdili do Prahy. Pražský rozhlas měl digitální pracoviště ve speciálním studiu a chodilo se tam na ten zázrak, který má dnes skoro každý ve svém domácím počítači, dívat.

I já jsem se tehdy poprvé setkal s digitalizací záznamu a nestačil jsem se divit. Když si pan režisér vzpomněl, že určité místo provedení bylo lépe zahráno v prvním jetí, tak střihač nelenil, jednoduše vystřihl pár žádaných taktů a nahradil je ve finální verzi aniž by bylo znát, že jde o zaměněný motiv. Dnes je to naprosto běžný pracovní postup, ale v roce 1992 to byl neuvěřitelný pokrok.

V květnu 1993 bylo definitivně rozhodnuto a jak hráči, tak i dramaturg se museli poohlédnout po jiných pracovních místech. V březnu 1993 jsem režíroval jako host v Loutkovém divadle Radost operetku Jaroslava Křičky „Psaníčko na cestách“. Libreto Petra Křičky vyšlo ze známé Pošťácké pohádky Karla Čapka. Byla to velmi zajímavá práce a můj zásah do hudební struktury „operetky“ tak rasantní, že vpravdě vznikl malý muzikál. Po mnoha létech bylo v Radosti otevřeno orchestřiště, do kterého zasedlo Moravské kvarteto a výsledek inscenace byl skvělý. Psaníčko se pak na prknech Radosti hrálo až do roku 2010.

Už po premiéře mi v Radosti nabízeli místo uměleckého šéfa, ale já čekal na definitivní verdikt v Českém rozhlasu Brno. Měl jsem pocit, že bych ve skvěle započaté práci měl pokračovat. Dokonce jsme na jaře 1993 odjeli do Paříže na vystoupení v televizní show Eurovize. Dokonce jsem tam hrál i v orchestru na housle. Po jasném verdiktu zrušení BROLNu jsem zašel do Radosti a s tehdejším ředitelem jsme se okamžitě domluvili na mém nástupu na post uměleckého šéfa k 1.listopadu 1993. Moje kariéra v tomto divadle začala neočekávaně strmě. Po necelém měsíci mi pan ředitel Luděk Válka oznámil, že k 30.listopadu podal výpověď a odchází, a že mě jmenoval od 1.prosince zastupujícím ředitelem. „Vy tu budete na pravém místě a já budu prodávat bagry!“ A bylo. Bylo to dobře, protože ředitelský plat není úplná almužna a na necestě bylo třetí dítě. Prozradím, že se nám po půl roce narodila dcera Vendula.

Kapitola 9.   Divadlo vévodí   

Divadlo Radost se stalo mým dlouholetým působištěm. Ředitele a uměleckého šéfa jsem tohoto divadla jsem dělal přesných 27. roků. Tu práci jsem dělal s plným nasazením a denní prací v objemu 12 až 16 pracovních hodin denně. Inu, bylo mi co závidět. Vedle režírování, psaní scénářů, korepetování, psaní scénické hudby, hraní, a když bylo potřeba tak jsem zaskakoval i v osvětlovačské kabině. Podařilo se mi sehnat pěkných pár milionů na přestavbu a dostavbu celého areálu divadla. Vybudoval jsem po odkoupení okolních dvorů parkoviště, na kterém mohou parkovat bez problémů všichni návštěvníci divadla. Nabídl jsem divákům dvě možnosti vstupu do divadla. Z Bratislavské ulice a z Cejlu.

Přibily také malá scéna a letní scéna. Podařilo se mi zlomit nedůvěru diváků v produkci večerních titulů, které jsem začal sveřepě propagovat od svého nástupu do divadla. Naše publikum bylo zvyklé chodit do Radosti na loutky a pohádky, které jsou prvotním cílem a určením tohoto divadla. Vůbec se nechci plácat po ramenou, ale vše se mi podařilo. Divadlo bylo stále vyprodané a diváci se na mých inscenacích skvostně bavili.

Mé pojednání je však cíleno především k hudbě, a tak si z této tvorby připomenu můj komorní muzikál „Jak to dělají andělé“, hudební komedii Veselé paničky Windsdorské, či moji transkripci opery Josefa Kompita Princezna Sylvestrie z roku 2004, ve které s herci divadla Radost spolupracovalo Moravské kvarteto, tenorista Míla Čížek a skvělý bard nejenom brněnského operního světa mistr Richard Novák. Byla to nádherná práce. Velká sranda a diváci chodili a aplaudovali ve stoje. Josef Kompit byl violoncellista, sbormistr, zpěvák a dirigent Národního divadla Brno na přelomu 19. a 20. století. Tuto žertovnou operu údajně napsal pro zpěváky sboru, kteří si tu rozkošnou taškařici zpívali pro sebe a pro své kolegy v divadelní hospůdce na Veveří na každého Sylvestra. (Tehdy se Silvestr psal s ypsilonem. Odtud také název opery.) Inscenace Princezny Sylvestrie se stala divadelním hitem roku a my jsme s ní cestovali po vlastech českých a dokonce jsme za ni byli i oceněni na činoherním festivalu v Pardubicích.

O scénických hudbách k mým pohádkovým inscenacím v Radosti psát nebudu. Pouze poznamenám, že jich bylo více jak stovka. Mimo to jsem každý rok hostoval v některém z českých divadel od Ostravy až po Prahu. Takže se momentální počet scénických hudeb pohybuje kolem sto šedesáti. 

V Radosti jsem se také cíleně věnoval různým hudebním žánrům, či hudebním osobnostem, se kterými jsme nenásilnou formou seznamovali mladé diváky. A tak jsem aranžoval a upravoval řadu světově proslulých písní. Nejúspěšnější diváckou inscenací se stali Beatles aneb Žlutá ponorka. S inscenací „Swing“ jsme zavítali do Polska, Francie a Japonska a při návštěvě Brna si naši inscenaci  vyžádal tehdejší prezident republiky Václav Klaus. V předposledním roce mého působení v Radosti jsem inscenoval Kabaret Nohavica. Bard českého folku Jaromír Nohavica byl z výsledku inscenace byl doslova nadšený. Vedle jeho proslulých písní se mi podařilo i rozehrát jeho drobné „divadelní“ skeče a povídky.

Moje ředitelská kancelář se stala na dva roky schůzovní místností Klubu moravských skladatelů a na jevišti Radosti proběhlo několik koncertů tohoto sdružení. Sám jsem si ke svým šedesátinám uspořádal celý večerní koncert, na kterém zazněli i mé novinky.

Efektní kompozice s názvem „Jabloňový potok“ pro housle, flétnu a klavír, která vznikla na přání vynikající brněnské houslistky Ivany Tomáškové-Nebeské, která dnes žije, vyučuje a koncertuje v Australském Melbern a Vanilkový koncert pro cimbál a klavír. O napsání skladby pro cimbál mě požádal můj bývalý spoluharcovník z BROLNu a později profesor brněnské konzervatoře Dalibor Štrunc. Skladba prošla zajímavým zhruba tříročním vývojem. Počáteční, asi pětiminutovou „prskavku“ jsem postupně rozšířil na zhruba dvanáct minut. Píši raději kratší skladby, ale Dalibor Štrunc mě žádal o desetiminutovou stopáž, kterou mi odůvodnil slovy, že potřebuje rozsáhlejší kompozici, aby s ní jeho žáci mohli zavítat na mezinárodní cimbálovou soutěž ve Valašském Meziříčí. Rád uvádím, že je Vanilkový koncert v cimbálové třídě na brněnské konzervatoři ve značné oblibě. Protože jde o virtuózní kousek, tak se s ním každý rok potýká některý ze studentů pátého, či šestého ročníku.

Divadlo Radost jsem také nabídl jako možný koncertní prostor pro pořádání festivalu Expozice nové hudby Brno. Nevím zda ještě dnes je můj přítel a souputník studentských let Jaroslav Pokorný Graham Šťastný stále dramaturgem tohoto festivalu, ale společně jsme zosnovali, že budou dva ročníky (2004 a 2005) realizovány v Divadle Radost. Jak psala tehdy kritika „Brněnská radost slyšet jinak.“ Samozřejmě se neví, že jsem při rekonstrukci divadla téměř pedantsky trval na bezchybné akustice sálu. Povedlo se. Hlediště i jeviště jsou pro divadelní produkce, ale i pro komorní koncerty akusticky skvělé.

Po mnoha létech jsem pochopil, že když se sám nepostarám, tak se moje hudba artificiálního zaměření, či jak se říká soudobá vážná hudba, což je podle mého milý nonsens, nebude uvádět. A tak si pravidelně zadávám „na vlastní triko“ skladby k provedení na pravidelných Dnech soudobé hudby pořádaných Asociací hudebních umělců a vědců AHUV. (Byly doby, kdy jsem na tomto festivalu mohl být zahrána pouze na doporučení Klubu moravských skladatelů.) To je jediný hudební festival, na kterém se moje hudba hraje pravidelně, a pro který i každý rok napíši novinku. V posledních létech zde byl proveden i výše zmíněný Jabloňový potok a Vanilkový koncert. „Lokálka do Edenu“ pro čtyři lesní rohy a tubu, či premiéra skladby „Mirabelky 120“ pro hoboj, heckelfon a klavír, kterou jsem napsal pro manžele Séquardtovy. (Ti si u mě objednali další verzi této skladby.)

Mezi koncertní hráče, kteří s báječným nasazením hrají mé skladby jsou klarinetista Emil Drápela a jeho žena Dana Drápelová. Ujali se interpretace mé skladby pro klarinet a klavír s názvem „Modré noty ve žluté trávě“ naprosto jedinečně a hrají ji na svých koncertech docela často. Název skladby „Modré noty ve žluté trávě“ bych označil za přesné slovní vyjádření mého směrování tvorby hudby ve stylu „imprese a exprese 21.století“ pod jedním kabátem. Přitom nezapomínám na nezbytný nadhled a humor. Inu jsem přece optimista.

Na žádost Klubu moravských skladatelů jsem pro manžele Drápelovy napsal kompozici s vůní folklorní melodiky s názvem Vivat fašank. Premiéru měla na koncertu s podtitulem „Lidové motivy ve skladbách moravských skladatelů“ v červnu 2020. Byl to takový malý zázrak uprostřed ostrova obklopeného divnou nemocí, která mě pocitově vracela a dosud stále vrací k návratu  neblahých totalitních praktik minulého režimu, o kterých jsme si mysleli, že se už v našich životech neobjeví. To vše bylo v tom nešťastném roce spjato i se zrůdným objevením se odborářské organizace v mé milované Radosti. Komunistické a STBácké praktiky méně zdatných umělců, jak jinak, vyrostli do ohavných výšin, které nejste i z pozice ředitele bohužel schopni zadupat do země. Tyto „zhovadilce“ neskutečným způsobem chrání odborářský zákon, proti kterému nemá zaměstnavatel téměř žádné obranné nástroje. Stačí jen nahlédnout do prvních paragrafů tohoto komunisticky zabarveného zákona a můžete se dočíst, že: (necituji přesně) … odborovou organizaci si mohou založit tři zaměstnanci a nemají povinnost tuto skutečnost oznámit vedení podniku.

(A teď ta neuvěřitelná „bomba“, nad kterou se zastaví rozum každého soudného člověka.) Zaměstnavatel má  VYTUŠIT, že byla v jeho organizaci založena odborová organizace.“

Tahle idiotská citace je v tom zákoně skutečně uvedena. Nebudu a ani už více nechci rozebírat celou situaci, která nemá s mým skládáním hudby nic společného. Prostě jsem se rozhodl, že ve funkci ředitele skončím a požádal jsem o odvolání z funkce. Začal jsem nový báječný život bez stresů a dohadování se s „hovady“. Výše uvedené, s odvoláním i na předešlé kapitoly, mohu zodpovědně konstatovat, že jsem se stále setkával a setkávám s prapodivným kastováním, které jsou v různých uměleckých odvětvích naprosto běžná. Nedej bůh, když zasáhnete svojí tvorbou do více uměleckých oborů. To pak uslyšíte nebo se za svými zády dozvíte:

„Proč by měl režírovat ten loutkář Peška?“ – názor uměleckého šéfa činoherní scény

aniž by si ověřil 

„To je ten, co dělá dětské divadlo!“  -  názory činoherců „velkých divadel“ na práci umělců, kteří tvoří pro děti a mládež. (Nejenom divadlo.)

„Přece nezadáte psát hudbu režisérovi!“ – názor dramaturga s nebetyčným světovým rozhledem. 

„Kdo tu hudbu napsal? Peška? Jo, to je ten co neví jestli je skladatel nebo režisér.“

Uvedená modulace potvrzuje pro mě nevysvětlitelné opomíjení mé osoby v rámci pozvánek na výroční oslavy brněnských uměleckých škol, na kterých jsem studoval. Mám pocit, že jim ostudu nedělám, ale ani jednou jsem za své bytí nedostal pozvánku na jubilejní setkání absolventů konzervatoře a ani JAMU. Zřejmě jsem do těch škol nechodil. Ne, že bych toužil po jubilejních srazech absolventů, jenom je to divné.

Podobné to mám i s nejrůznějšími seznamy a almanachy skladatelů. Jako bych vůbec nespatřil světlo světa. A pokud se v nějakém najdu, pak je uvedeno pouze mé jméno, pod kterým není o mé tvorbě ani jedna řádka. Možná je to proto, že jsem neměl a stále nemám čas se zajímat o vyhledávání a doplňování mých dat do různých almanachů.  

Možná to působí, že jsem poněkud zatrpklý, ale opak je pravdou. S ohlédnutím do minulosti, ve které žilo spoustu vynikajících umělců, o kterých se ve všeobecném povědomí dnes neví, že vůbec existovali, jsem nadmíru spokojený. K plnohodnotnému životu nepotřebuji, aby mě na každém rohu někdo poznal a jásal, že vidí Pešku, ale zajímavou práci, za kterou se rád podepíši.

Kapitola 10.   Finále má ještě čas  

V poslední kapitole mého pojednání sama o sobě mám pocit, že bych se měl ještě vyjádřit k mé symfonické tvorbě.  Výše jsem již naznačil, že nemá příliš velký význam se věnovat tvorbě pro symfonický orchestr, protože je naděje na uvedení téměř nulová.

I tak mi to nedalo a mimo absolventskou práci a dosud neprovedené Panoptikum jsem napsal ještě dvě symfonická díla. Symfonická koláž „20x20“, kterou jsem psal na popud ředitele brněnské filharmonie Bohuše Zoubka. Nejvystižnější označení této skladby by byl asi „symfonický žert“. To zadání bylo směrováno k tradičnímu Novoročnímu koncertu, na kterém jsou publikem očekávaná „odlehčená“ díla. Název koláže pak označuje, že jde o připomínku dvaceti hudebních děl 20. století. Tato díla, jak vážné hudby, tak i jazzu, či popu motivicky cituji a nejrůznějšími instrumentačními finesami upravuji. Citace jsou od Janáčka, Stravinského přes Bernsteina až k Beatles. V závěrečné strettě jsou pak všechny motivy této koláže citovány v efektním orchestrálním tutti. V Brněnské filharmonii čeká tato kompozice na své provedení již dvacet roků. Neuvěřitelnou shodou okolností obdržel Klub moravských skladatelů v roce 2004 dotaci na uvedení symfonických děl svých členů. Do tohoto koncertu, který realizovala Moravská filharmonie Olomouc, byla zařazena i moje symfonická koláž. Dosud jediného provedení jsem se nakonec nemohl účastnit, protože se termín koncertu protnul s mojí povinností hraní divadla na smluvně vázaném zájezdu. Z koncertu naštěstí vznikla velmi slušná nahrávka pořízená Českým rozhlasem Brno.

Když mi bylo padesát sedm roků, tak jsem začal psát Koncert pro orchestr. Jednotlivé věty koncertu nesou dokonce programní názvy.

1. Harmonie města
2. Tančící lucerny
3. Pulzující bulvár.

Jsem bytostně přesvědčený, že vše o čem jsem výše psal o mé artificiální skladatelské tvorbě je v Koncertu pro orchestr obsaženo. Je to cesta půl stoletím, která si našla své bytostné vyjadřovací prostředky. Koncert pro orchestr jsem psal ke svému životnímu jubileu označeného číslem 60. Doufal jsem, že by mi některý ze symfonických orchestrů mohl moji kompozici uvést, leč marně. Pomalu, ale jistě se blíží sedmdesátka, tak snad. Kdo ví, třeba se toho dočkám až ve stovce, ale já mám boží trpělivost a vím, že je dobrý kumšt běh na pořádně dlouhou trať.

Pevně věřím, že mám před sebou ještě hodně nejenom skladatelské práce. Před pěti roky jsem své umělecké portfolio ještě rozšířil o malování olejových obrazů, které je pro mě skvělou relaxací. Po malování jsem toužil léta, ale nebyl na ně čas, a tak jsem si určil, že se do něho pustím ve své šedesátce. To jsem splnil a dnes již dokonce mé naivně střelené obrazy s prvky impresionismu a surealismu dokonce prodávám.

Vydal jsem se také na cestu filmového režiséra a scénáristy. Mimo několika menších dokumentů a klipů dětských písní jsem natočil  filmovou komedii s názvem Westernstory, která se celkem zdárně ujala na českých televizních kanálech.  

Pevně věřím, že mám před sebou, v rámci mé skladatelské budoucnosti ještě operu. Tu však začnu psát jedině když se dohodnu s některým z operních domů. Psát operu do šuplíku je naprostá zbytečnost, především proto, že se mohu bez problémů zabývat kterýmkoliv jiným uměleckým oborem. O tom, že píši i knihy a natáčím audioknihy už raději nebudu referovat, protože by si mohl náhodný čtenář o mě myslet, že se chlubím a to já nerad. Já se chlubit nemusím, protože o sobě vím vše. I když někdy sám sebe překvapím. 

Doufám, že jsem se dostatečně pochvástal, jaký jsem umělec pašák. O to mi šlo nejvíc.

Bez zdravého sebevědomí se můžete jít pouze klouzat. I to bych mohl, protože dnes bydlím na samotě u Tišnova a kolem domu mám obrovskou louku, na které se dá po ránu báječně klouzat na ranní rose! Díky čtenáři, který ses prokousal až k poděkování.

Vlastimil Peška

Vlastimil Peška